Volný víkend, pěkná předpověď počasí, rakouská dálniční známka těsně před expirací. I přes nastřádanou únavu a nevyspání nešlo zůstat doma. Neměl jsem čas plánovat nějakou novou trasu, vypravil jsem se tedy na mé oblíbené místo do hor v okolí jezera Etrachsee ve Schladmingských Taurách. Poslední dobou bývá Vídeň plná kolon, takže jsem z parkoviště u jezera vycházel až před jedenáctou hodinou. V chladném polojasném počasí mě čekalo nejdřív stoupání lesáckými cestami. Bylo mi smutno z toho, že se do lesních svahů zakously sbíječky a bagry a protáhly široké cesty opět o pěkný kus výše. Je to bohužel trend v celých Taurách, každým rokem mizí další a další kusy divočiny.
Rubrika: Horolezení (Strana 1 z 5)
S kluky chodíme lézt na stěnu celkem pravidelně, na laně i na bouldery. Ale venkovní lezení je přeci jenom něco jiného. Vyrazili jsme na konci prázdnin potrénovat skalní lezení na Kašparův mlýn. Jsou tu cesty i lehčích obtížností a k většině slaňovacích bodů se dá dojít pěšky z druhé strany skály. Kluci lezli většinou na toprope, tam, kde by se dřelo lano, jsem je dobíral shora. Na skále bývá obtížnost podstatně tvrdší než na stěně, takže se na některých cestách dostalo i na kladkostroj a vytahování přes těžké úseky. Sám jsem si pořádně zalezl s blokanty. Domů jsme se vraceli pořádně utahaní, ale spokojení. Lezení na Kašparově mlýně, uprostřed krásné přírody, je super.
Druhý výlet na ferraty na Dachsteinu začal opět nepříznivým počasím v Rakousku. Bylo tedy třeba operativně upravovat program. Ve čtvrtek mělo být solidní počasí v České republice, začali jsme tedy skalním lezením ve Vranově nad Dyjí. Málo navštěvovaná, ale krásná a perfektně odjištěná Vranovská skála se nachází přímo ve městě. Navíc je mírně převislá, takže i přes občasné dešťové přeháňky, které nás potkaly, zůstaly všechny cesty suché a my si perfektně zalezli.
Petra si chtěla vyzkoušet ferraty a požádala mě, zda bych jí nenaučil základy ferratového lezení a neabsolvoval s ní výlet do Rakouska na Dachstein. Domluvili jsme se rychle, zajištěné cesty už delší dobu nechodím, ale líbila se mi možnost vyzkoušet si roli horského průvodce, dělat mentora, školitele, a na těžších místech si procvičit rychlou práci s lanem při dojišťování.
Domluvili jsme se s Lenkou a Terezkou na společné dovolené na Vysočině. Ubytování padlo na Penzion Majka v Herálci. Strávili jsme tu příjemných pět dní. První den jsme si užili lezení na Drátníku. Fixního jištění i slaňáků je tu pomálu, lezli jsme převážně na top rope, ale každý si vybojoval pár cest, zvládli jsme i nějaký ten převis. Děti si vybudovaly krásný lesní domeček, takže na konci dne vládla všeobecná spokojenost.
Na Hochgolling jsme se chtěli s kluky vypravit už loňský rok, ale chata Landawirseehütte byla beznadějně plná. Letos jsem udělal rezervaci s dostatečným časovým předstihem. Když se blížil termín našeho pobytu, bohužel se ukázalo, že má přijít deštivé počasí. Nabalili jsme tedy do batohů nepromokavé oblečení, každý přidal dobrou knížku, a vydali jsme se do Rakouska i tak.
Ráno budíček ve dvě hodiny ráno, naložit kamarády, Lenku, Terku a Viktara se vším vybavením, a vzhůru do Ötztalských Alp! Už dlouho jsme se připravovali na ledovcové dobrodružství v údolí Pitztal, ladili materiál, cvičili pohyb po ledovci, záchranu z trhliny. Teď jsme konečně měli náš trénink zužitkovat. Dlouhá cesta autem byla úmorná, ale střídali jsme se za volantem a všichni jsme si v rámci možností alespoň trochu zdřímli.
Konečně mělo být o víkendu příznivé počasí. Neváhal jsem a vyrazil do Rakouska za posledními letošními zbytky sněhu. Plánoval jsem vystoupat 1700 výškových metrů na vrchol Grimming jihovýchodním hřebenem Südostgrat a doufal, že na cestě zbylo ještě trochu sněhu, abych mohl otestovat nové vybavení – boty, mačky, lezecký cepín, ledovcové brýle a lezeckou helmu. První půlku trasy jsem absolvoval za nádherného teplého jarního počasí. Kousek za odbočkou z turistické trasy se ale podmínky změnily.
Na podzimní prázdniny jsme letos s vodáckou partou vyjeli na Vysočinu. Bydleli jsme ve vesnici Zderaz v hotelu RENOSPOND, naštěstí pouze dvouhvězdičkovém, takže cena ubytování s polopenzí byla přívětivá a stejně tak byl po většinu času přívětivý i personál. Čekalo nás pět dní volna, během kterých jsme přes den chodili na výlety po krásné vysočinské krajině. Večery jsme trávili dlouhým povídáním u dobrého pití. Naštěstí jsme měli k dispozici oddělenou společenskou místnost.
Kluci se namlsali lehkého lezení v Raxech na cestě Preintalersteig a chtěli si vylézt nějakou další podobnou cestu. Pustili jsme se tedy do trochu náročnější cesty Akademikersteig, s obtížností 2+ UIAA. Nastoupali jsme po dlouhatánských ocelových schodech a hromadách suti do údolí Großes Höllental na začátek cesty. Lezl jsem jí nedávno obtížnějším směrem shora dolů, takže jsem věděl, co nás čeká.