Po pár letech jsem se opět vydal na Großer Bösenstein. S Katkou jsme z parkoviště pod Edelrautehütte vystoupali skoro prázdným údolím k Zamrzlému jezeru, Gefrorener See, které dostálo svému jménu. Bylo komplet pokryté ledem a sněhem a příkrá cesta do sedla Gamsscharte byla zasypaná závějemi. Na brodění hlubokým sněhem jsme neměli oblečení ani vybavení, hledali jsme tedy náhradní cestu. Po hřebenu nad údolím to nešlo, příliš strmé srázy nás od cesty s těžkými batohy na zádech odradily.
Autor: Dave (Strana 1 z 62)
Navzdory nepříznivé předpovědi počasí jsme s kluky vyjeli na třídenní trek do Rottenmannských Taur. V pátek jsme zaparkovali na konci údolí za vesnicí Oppenberg u budky s luxusními záchody, nahodili batohy a pustili se do dlouhého stoupání do sedla pod Hochschwungem. Po předchozích lijácích tekla všude spousta vody, v horních částech údolí jsme museli přecházet sněhová pole. Bylo chladno, foukal vítr a nad hlavou se nám převalovala temná mračna. Cestou na Schattnerzinken nás zastihl pořádný déšť s kroupami, ale stihli jsme si včas nasadit nepromokavé oblečení. Navečer se trochu vyčasilo a do sedla pod Seitnerzinken jsme přišli opět suší, vyfoukaní větrem.
Hochschwabu jsem se dlouho při svých výletech vyhýbal. Ani nevím proč, snad se mi zdál se svými 2.277 metry příliš nízký, nezajímavý a přelidněný. Jaká to byla chyba! Konečně jsem se na něj vypravil, strávil jeho přechodem tři pestré dny, užil si spaní na divoko, skoro prázdné náhorní plošiny, spoustu sněhu a fantastické výhledy. Na výlet se ke mně připojila Terka.
Vypravil jsem se prozkoumat další kousek krajiny, kde jsem zatím ještě nebyl, horní tok říčky Chvojnice. Zaparkoval jsem u Spáleného Mlýna a se čtyřnohou kamarádkou Zuri jsme se vydali na vycházku podél proudu po modré značce. Horní část trasy vedla po vyježděných cestách a příliš záživná nebyla. Brzy ale začala být cesta zajímavější, řeka se kroutila v divokých meandrech, břehy byly porostlé svěží zelenou trávou a květinami, pěšina občas stoupala strmými svahy nahoru nad řeku. Po cestě bylo u řeky i pár luk a mýtin, v zimě se sněhem by tu bylo pěkné přespání. Moc se mi líbily Kozí hřbety, taková malá obdoba těch krkonošských.
Na první letošní čundr jsme se vypravili na známá místa na Tišnovsku. Dojeli jsme vlakem do Níhova a pokračovali podél železniční trati a podél potoku Halda a říčky Libochovka krásně zelenou a rozkvetlou krajinou. Užili jsme si pár brodů ledovou vodou, posezení u ohně, opékání špekáčků, spaní venku i pořádný slejvák druhý den při dochodu do Tišnova. Byl to příjemný pohodový výlet v krásné krajině.
Těžko srozumitelný, inkoustově temný a přesto zvláštně podmanivý příběh. O Alwinovi ze Sovince a jeho putování do bitvy u Bergrunu, o zotavování se ze zranění u ošklivé, ale pečující Amalbergy. O létě stráveném s pohankou Lonou a dívkou na jedno období, o létech tvrdého pokání v řádovém hradu a o oddání se osudu a smrti v bitvě u Lehnice.
Člověk oscilující mezi zvířetem a světcem, potácející se stále sem a tam, oddávající se násilí, zvířecím pudům a zmítající se mezi hebkou světskou ženou a Pannou Marií matkou Boží, snící o Otci na nebesích a o otci, jehož kosti leží v zemi bitev křesťanských rytířů, toužící po klidu písečné kosy, i klidu věčném… Kniha plná tajemství, metafor, podobenství a náznaků, napsaná strhujícím jazykem.
Na velikonoční prázdniny jsme se s Katkou a jejími dětmi vydali do Českého Švýcarska. Cestou do Penzionu Růžák v Růžové jsme se zastavili ve Sloupu v Čechách. Prošli jsme si tu moc pěkný okruh kolem pískovcových skalních útvarů s krásnými vyhlídkami.
Následující den jsme se vydali na cyklo vyjížďku. Prohlédli jsme si rozlehlý Dolský mlýn, který si zahrál v několika pohádkách, příjemně se provětrali a dali si pořádně do těla při závěrečném dlouhém stoupání z Hřenska do Růžové.
Nádherně milý, poetický, moudrý, laskavý a dojemný příběh. Příběh o chlapci, jehož si jako malého sirotka vzali na výchovu prarodiče, jedni z mála indiánů Čerokíů, kteří v Apalačských horách zůstali, a učili ho, jak žít v přírodě a v harmonii s přírodou. Příběh, který dává do kontrastu skromný a přirozený svět Indiánů, jejich hrdost a smutek, s bezohledným a hamižným světem bílého člověka. Moc se mi líbilo vylíčení indiánské povahy, na jednu stranu až dětsky prosté a naivní, na stranu druhou hluboce moudré, přímé a milující.
Šustění kukuřice, teplo ohně ve srubu, hvězdná horská obloha, tajná místa, porozumění beze slov, souznění se zemí, důvěra ve vzájemnou lásku, babiččino čekání na zápraží srubu, dědečkovo řemeslo, milovaný Modráček, ochrana Vrbového Johna a jejich šťastný Malý Strom. A taky Psí hvězda, která všechny spojuje. Indiáni se nikdy nezlobí na své děti, které se večer nevrátí domů a přenocují v lese v horách.
Tolik radosti zažil Malý strom ze života v horách, když se dozvídal, co má sbírat v lese k jídlu, jak se vaří dobrá whisky, koho mají rádi ptáci, proč potřebují ostružiny v dubnu pár dní zimy, jak je příroda schopna lidi uživit, aniž by ji museli rabovat.
Výstižný citlivý popis lidských a zvířecích charakterů byl fascinující. Jemný milý humor protkaný celou knihou byl dojímavý. Po dlouhé době jsem četl příběh, který se mě hluboce dotkl, i mě rozplakal.
Na první letošní čundr jsme se s Katkou vydali na mou oblíbenou Rokytnou. Začínali jsme z Příštpa a za chladného, ale pěkného počasí pokračovali po proudu řeky odlehlou krajinou. Všude kolem kvetly sněženky, rostl medvědí česnek a bobři káceli na březích řeky stromy jako diví. U srubu za Kašparovým mlýnem jsme ze studánky s velkým skokanem hnědým nabrali vodu na vaření a s nastávajícím soumrakem se ubytovali pod tarpem o kus dál na louce za řekou. Zpoza stromu nás pozorovala veverka, přebíhala po stromu nahoru a dolů a ve světle čelovek se jí strašidelně leskly oči.
12 zajímavých detektivních povídek z přelomu 50. a 60. let propojených postavou melancholického detektiva Borůvky. Kniha je psaná příjemnějším, přirozenějším a čtivějším jazykem než Hříchy pro pátera Knoxe. I děj je srozumitelnější a ne tolik zašmodrchaný. Povídky mají zajímavou atmosféru, i když prostředí působí starosvětsky a občas i prudérně. Každý příběh se odehrává v jiných kulisách, v pískovcových skalách, ve sprchách, v dívčí škole.
Poručík Borůvka je příjemně civilní, občas omylný, někdy nerozhodný a občas naprosto nelogicky vzteklý a protivný. Při odhalení pachatele vždy smutně vzdychá. Bohužel odhalení vraha a jeho motivu je mnohdy zarážející. Na základě nepatrných mlhavých indicií detektiv odhalí, jak se vše odehrálo a povídka tím jaksi vyšumí do ztracena.
Celkem shrnuto, kniha neurazí, ale ani kdovíjak nenadchne.