Na výlet na Tišnovsko jsem vyjížděl za inverzního pošmourna. Teplota byla lehce pod nulou a mlha namrzala na keřích a stromech. Na krajinu padlo zvláštní ticho a ven vyšel málokdo. Ze Žďárce jsem šel po vyježděné cestě podél proudu mé oblíbené Libochovky, minul Sochorskou skálu, prošel pod kutinským viaduktem a podél železniční trati pokračoval přes Řikonín do Újezdu u Tišnova a odtud po silnici a dlouhou nudnou asfaltkou mezi poli až do Skryje. Ještě že mrzlo, bláta bylo po cestě požehnaně.
Autor: Dave (Strana 1 z 57)
Nesmírně zvláštním a poetickým způsobem vyprávěná novela mi i při několikátém čtení opět učarovala. V dlouhých souvětích se na mě postupně zdánlivě bez ladu a skladu, živelně, ale úchvatně linul příběh Miloše Hrmy, vyprávění o jeho službách na malém nádraží, o jeho lásce k Máše (… a podívala se mi do očí, a že to bylo v příkopě, ve vysoké lebedě, nastavil jsem ústa a skrz ten natřený drát jsme se políbili, a když jsme otevřeli oči, ona měla na ústech takovou červenou kundičku a já taky, rozesmáli jsme se a od té doby jsme byli šťastni.) a o jeho milostných trampotách, o přednostovi stanice, jehož vysněná kariéra drážního inspektora se hroutí (Inspektorská zahrádka je v prdeli!), o bonviánském výpravčím Hubičkovi a o orazítkované zadnici telegrafistky Zdeničky.
Konečně mělo začít pořádně mrznout a napadl i nějaký nový sníh. Měl jsem před sebou volný víkend a nebylo tedy co řešit, po velmi dlouhé době jsem opět sbalil svou zimní výbavu na přespání venku a vyjel do hor. Nevymýšlel jsem žádnou novou trasu, ale oprášil osvědčený okruh z Ramzové. S těžším batohem než obvykle a stále do kopce se mi zpočátku šlapalo ztěžka, ale nikam jsem nespěchal a chůze tichým zasněženým lesem proti proudu Vražedného potoka byla příjemná.
I když tato zima sněhově za moc nestojí, přesto jsme se chtěli alespoň jednou podívat během zimních prázdnin do hor na sněžnice. Vybrali jsme okruh ze Skřítka přes Jelení studánku. Abychom se vyhnuli frekventovaným běžkařským trasám, šli jsme neprve po červené značce až k chatě U Huberta. Tady jsme alespoň na malý úsek k Medvědím skálám nasadili sněžnice. Jinde nebyly potřeba, buď byl sníh ušlapaný, nebo ho bylo příliš málo.
Miluju opuštěnou divokou krajinu kolem řeky Rokytná. Už jsem tu byl mnohokrát, přesto však je tu stále co objevovat. Tentokrát jsem se sem vypravil na celodenní výlet. Startoval jsem z Rešic, chvíli postál u Dolmena, památníku, stojícího zde již skoro sto let a připomínajícího tragickou smrt mladíka Lea, který na tomto místě rád sedával, a pokračoval na východ liduprázdnou krajinou mezi poli a lesy až za Přešovice.
Po úrazu kotníku už jsem během rekonvalescence nevydržel zůstat další víkend doma. Nabalil jsem batoh na dvoudenní výlet, naplánoval mírnou trasu a šel se provětrat a rozcházet pomalu se hojící nohu s přespáním v přírodě. Panovalo krásné podzimní počasí. Podél řeky, lesem a přes nádherné vyhlídky nad řekou jsem došel se západem slunce až na Velkou Skálu s dechberoucími výhledy na levnovskou zříceninu a říční údolí. Tady jsem potkal další skupinu milovníků výhledů, tábořili přímo u turistického přístřešku. Postavil jsem si svůj tarp na nedaleké louce v místech bývalého hradiště a užil si klidnou noc. Je to pokaždé radost, přespávat venku.
V podstatě vše, co jsem napsal při hodnocení prvního dílu série Freyja & Huldar, platí i pro jeho pokračování. Ze začátku se příběh zajímavě rozjíždí, ale opět se utopí v osobních vztazích, nelogičnostech a vyšetřovacích chybách. Postavy jsou prkenné, mají těžko uvěřitelné jednání a v podstatě všechny mi byly nesympatické. U rádoby dramatického závěru jsem nepociťoval žádné napětí a u závěrečného přiznávacího monologu jsem jen protáčel oči. Jediné pozitivum vidím v poznávání islandských reálií (jsou-li ovšem autentické) a v tom, že Klára Cibulková načetla tento díl mnohem lépe než první knihu.
S dětmi jsme vyvezli prarodiče na výlet na Šumavu, kde ještě nikdy nebyli. Těžko se vybírá program na jeden jediný den. Prošli jsme si pěknou naučnou stezku přes Soumarské rašeliniště, podívali se na známou Chalupskou slať, a u Antýglu jsme se podívali na Vydru a prošli se kousek podél Vchynicko-tetovského plavebního kanálu postaveného před více než 200 lety.
Bývalý novinář a zavedený autor béčkových krváků (píšící pod pseudonymem František Kotleta) se pustil do seriózní literatury, a to velmi zajímavým počinem. Coby bruntálský rodák se zamyslel nad tím, jak by to v naší republice vypadalo, kdyby neproběhl poválečný odsun, a co by se díky tomu dělo před prvními svobodnými polistopadovými volbami. Jak by se Němci v česko-polském pohraničí, kterých by bylo více než milion, hlásili o svá politická práva, a jak by na to reagovali Češi. A v této rozjitřené situaci je zavražděn bývalý inspektor Gestapa. To vše vyprávěno v první osobě postavou mladého krajánka, novináře z Lidových novin.