Prvotina Jiřího Březiny mě svým námětem příliš nezaujala. Malé dívce se před lety v malé obci prý zjevil anděl a mladý začínající novinář postupně zjišťuje, jak to bylo doopravdy. Ale protože mám rád Březinův styl psaní a jeho následující knihy s mi líbily, pustil jsem se i do této.
Četl jsem její druhé revidované proškrtané vydání a bylo to dobře. Sice se v příběhu objevují zajímavé uvěřitelné postavy, dobré dialogy i atmosféra, ale i tak mi první půlka knihy připadala zbytečně zdlouhavá, rozvleklá a nezáživná. A motiv ukrývaného tajemství, které znají všichni okolo kromě čtenáře, nemám rád.
Nesmírně zvláštním a poetickým způsobem vyprávěná novela mi i při několikátém čtení opět učarovala. V dlouhých souvětích se na mě postupně zdánlivě bez ladu a skladu, živelně, ale úchvatně linul příběh Miloše Hrmy, vyprávění o jeho službách na malém nádraží, o jeho lásce k Máše (… a podívala se mi do očí, a že to bylo v příkopě, ve vysoké lebedě, nastavil jsem ústa a skrz ten natřený drát jsme se políbili, a když jsme otevřeli oči, ona měla na ústech takovou červenou kundičku a já taky, rozesmáli jsme se a od té doby jsme byli šťastni.) a o jeho milostných trampotách, o přednostovi stanice, jehož vysněná kariéra drážního inspektora se hroutí (Inspektorská zahrádka je v prdeli!), o bonviánském výpravčím Hubičkovi a o orazítkované zadnici telegrafistky Zdeničky.
V podstatě vše, co jsem napsal při hodnocení prvního dílu série Freyja & Huldar, platí i pro jeho pokračování. Ze začátku se příběh zajímavě rozjíždí, ale opět se utopí v osobních vztazích, nelogičnostech a vyšetřovacích chybách. Postavy jsou prkenné, mají těžko uvěřitelné jednání a v podstatě všechny mi byly nesympatické. U rádoby dramatického závěru jsem nepociťoval žádné napětí a u závěrečného přiznávacího monologu jsem jen protáčel oči. Jediné pozitivum vidím v poznávání islandských reálií (jsou-li ovšem autentické) a v tom, že Klára Cibulková načetla tento díl mnohem lépe než první knihu.
Bývalý novinář a zavedený autor béčkových krváků (píšící pod pseudonymem František Kotleta) se pustil do seriózní literatury, a to velmi zajímavým počinem. Coby bruntálský rodák se zamyslel nad tím, jak by to v naší republice vypadalo, kdyby neproběhl poválečný odsun, a co by se díky tomu dělo před prvními svobodnými polistopadovými volbami. Jak by se 
Na tuto severskou detektivku z chladného a ponurého Islandu jsem se velmi těšil, ale bohužel mi vůbec nesedla. Na začátku se odehraje originální brutální vražda a začínají se postupně splétat dohromady příběhy zdánlivě spolu nesouvisejících lidí. Potud všechno v pořádku. Ale kniha se rozjíždí hodně pozvolna, řeší se příliš vztahy, vyšetřování samotné je vedené chaoticky a se spoustou chyb, autorka popisuje mnoho nedůležitých věcí zbytečně rozvlekle a místo aby se věnovala podstatě věci, zaobírá se tím, kdo má jaký límeček u košile a jak se dnes učesal.
Závěrečný díl série Města začíná povedeně a nápaditě na chladném a izolovaném Islandu. Poznáváme nové město a nové postavy. V první třetině čtení se mi líbila postupně houstnoucí atmosféra strachu, paniky a nakonec i hrůzy. Ovšem od chvíle, kdy se začal postupně realizovat plán na znovuosídlení povrchu a děj se přesunul do kontinentální Evropy, šla kvalita hodně dolů. Hlavní motivace pro následnou odyseu byla dost chabá, epizoda s domorodým kmenem vyloženě mizerná a úplně zbytečná. A závěrečné akční finále v rozpadajícím se Římě už bylo úplně béčkové, navíc bez invence a zajímavých zvratů. Navíc mi přišel odfláknutý, nedotažený a nedovysvětlený úplný závěr knihy. Škoda, poté, co jsem se namlsal druhým dílem série, mi přišlo, že svět měst v oblacích měl větší potenciál.
Zatímco z prvního dílu Novináře v Číně jsem byla naprosto unesený, jeho pokračování ve mně zanechalo rozporné dojmy. Ačkoliv bylo napěchované zajímavými informacemi, vyprávění už nemělo takový náboj. Hodně zdlouhavě a podrobně se řešila politika, mezinárodní vztahy, cestování a služební pobyty, ať už po Asii mimo Čínu, nebo po Evropě v rámci pořádání různých konferencí. Velký prostor dostalo autorovo stěhování a postupný rozpad rodiny a jeho čím dál tím větší hrubnutí, hulvátství a dokonce sahání po násilí po čínském vzoru. A s tím spojené psychické problémy a obracení se k chlastu. Hrubému vyjadřování na adresu různých českých pohůnků sloužících čínským zájmům asi rozumím, ale i ostrá kritika by se dala vyjádřit slušněji.
Druhá kniha o světech v oblacích mě moc bavila. Začíná se úplně jinde, jinak a s jinými postavami, motivacemi a prostředím, než v prvním díle, ale osudy některých známých postav se do nového děje postupně propletou. Za tuto nápaditost si autorka zaslouží poklonu. Děj má spád, stále se něco děje. Slovanské město je oproti německému v mnohém jiné, hlavní hrdina je sympaťák.
Mám dojem, jako by Březina pomalu ztrácel dech. Nebo mu docházejí nové zajímavé nápady. Další příběh ze série detektiva Tomáše Volfa mi přišel celkem nezajímavý, nemastný neslaný. Stejně jako v předchozích knihách série se držel osvědčené šablony paralelních příběhů, které se ve finále protnou. Ale tentokrát bylo vyústění hodně předvídatelné a laciné. Příběhová linka sociálně slabé rodiny byla vyloženě špatná a fungovala jen jako vatová vycpávka. Přestože dialogy byly napsané tradičně dobře a zábavně, celé vyšetřování pro mě nemělo ten správný náboj a napětí. Některými pasážemi jsem se musel vysloveně prokousávat, a to se mi u Březiny doposud nestalo. Doufám, že v dalším pokračování opět chytne původní formu.
Soubor asi třiceti různorodých povídek velmi zblízka a naturalisticky dokumentuje český život třicátých až šedesátých let dvacátého století očima malého chlapce, dospívajícího mladíka nebo mladého páska. V malém městě, v Praze a částečně i v Americe. Všechny příběhy jsou psané krásným civilním stylem, jsou plné dobových výrazů a čiší z nich autentická atmosféra.