Březina psát napínavé příběhy prostě umí. I v Nalezení vyšetřuje detektiv Tomáš Volf vraždu, opět se svou bývalou kolegyní Evou. A opět se příběh odvíjí ve více časových linkách. Zajímavý je nápad, kdy se Tomáš vrací k případu, ve kterém figuroval jako mladý kluk, a dozvídá se tak zpětně o tehdejších událostech i o sobě spoustu informací.
Celá kniha má dobrý spád, žádná hluchá místa, přečetl jsem ji v podstatně na jeden zátah. Ačkoliv by se ve vyprávění daly najít nějaké menší mušky (obehraná zápletka s DNA testy, soukromá detektivka je bez mrknutí oka přibrána do týmu policejních vyšetřovatelů), tak mi při čtení příliš nevadily. Líbil se mi postřeh, že i přesto, že vyšetřování skončí úspěšně, je výsledek pro zachráněno dívku vlastně velmi smutný.
Tři novely od nestorů sci-fi žánru spojené do jedné knihy. Všechny mají společné to, že jsou velmi rozvleklé a zdlouhavé. Strugačtí svým čtenářům nedávají nic zadarmo, hodí je do rozběhnutých světů, ve kterých je poměrně složité se zorientovat a mnoho situací a motivů se objasňuje až zpětně. První polovinu každého příběhu se člověk nudí a nic nechápe, druhou polovinu čte s otevřenou pusou a žasne, jak do sebe všechno zapadá.
Mám rád Formánkův styl psaní. Lehký, srozumitelný, dobře čitelný, ale dokáže jím vyprávět i o velkých a těžkých věcech. Deníkové zápisky pacienta protialkoholické léčebny byly otevřené a upřímné. Vyprávění o zničeném životě alkoholika, ať už svém, nebo svých kolegů, bylo drsné a mrazivé. Kdo si něco podobného sám neodžil, těžko se se mu to chápe. Jak neodolatelné musí být bažení po chlastu. Jak musí být těžké přiznat si pravdu a přijmout porážku. Rozhlédnout se po úplném dnu a vidět, že už se tam nikdy nechcete vrátit. Jak silný musí být černý drak závislosti, který, jak se jednou vylíhne, zemře až se svým nositelem. Jen menšině závislých se ho podaří alespoň uspat. Neradostné, ale formánkovsky brutálně otevřené čtení.
Velmi poeticky vyprávěný příběh ze světa jedné odlehlé židovské komunity na Podkarpatské Rusi z doby před sto lety. Život v židovské obci je popisovaný výborně, plasticky se všemi detaily, nenávist mezi rodinami táhnoucí se po celé generace, nepřejícnost, pomluvy, závist, šmelinaření, podvody, pokrytectví ortodoxních Židů, kteří jsou bytostně přesvědčeni o své nadřazenosti nad všemi ostatními. Je to až mrazivé, ale díky tomuto vyprávění se dá trochu pochopit, odkud vzešly příčiny antisemitismu a židovských pogromů.
Tomáš Petrásek je pro mě známý astrobiolog, popularizátor výzkumu exoplanet a bádání po mimozemském životě. Na jeho 700stránkový sci-fi počin jsem byl zvědavý. Knížka tvoří zvláštní směsici několika žánrů. Klasická tvrdá sci-fi je povedená, lidstvo doputovalo k cizí sluneční soustavě, která je ovšem poměrně nehostinná, takže lidé zde postupně chřadnou a napínají své síly k obnovení mezihvězdného korábu, který by jim umožnil přesun na lepší místo.
Válečný stíhací pilot Karel Mrázek knihu o svých dobrodružstvích nenapsal. Ale vedl si podrobný deník. A jeho kolega František Fajtl jej po letech do knižní podoby zpracoval. Mohl si to dovolit, protože je kromě přátelství spojovalo mnohé: oba byli před druhou světovou válkou důstojníky Československé armády, po nástupu okupace oba uprchli přes Polsko do Francie, sloužili v Africe v legiích a později se přesunuli do Anglie. Tady strávili několik let v řadách britského královského letectva jako váleční piloti.
Zbožňuju Součkovu trilogii Cesta slepých ptáků. Byl jsem zvědavý na jeho další tvorbu, sáhl jsem tedy po této sbírce povídek. Jedná se o soubor kratších sci-fi příběhů, vyprávěných s lekým perem a velkou dávkou nadsázky. Většina z nich je sice čtivě napsaná, ale spíše průměrná, plná situací přitažených za vlasy či rovnou nesmyslů. Povídky mají povětšinou pointu plytkou, případně vůbec žádnou.
Ohromně silné, mrazivé, civilně podané vyprávění. O tom, že vlastenectví a hrdinství není v patosu a velkých slovech. O tom, že i hrdina zažívá chvíle mučivého strachu. O tom, že hrdinství spočívá v tom opakovaně se postavit smrtelným hrůzám, když jsme přesvědčeni, že děláme správnou věc. O tom, že ještě větší odvaha, než sednout do bombardéru a nechat na sebe střílet německou protivzdušnou obranu a messerschmitty, může být rozhodnout se žít a vrátit se znovu do života. S devastujícícími zohavujícími zraněními, kvůli kterým se přítelkyně i kamarádi odvracejí.
František Fajtl, známý československý stíhací letec, byl za druhé světové války sestřelen nad Němci okupovanou Francií. Dokázal ale s poškozeným spitfirem nouzově přistát a utéci všem pronásledovatelům. Za velkých útrap pak prošel přes značnou část Francie až do Španělska, kde byl na dlouhou dobu uvězněn v nuzných podmínkách v internačním táboře, aby se nakonec vrátil na Britské ostrovy a znovu usedl do kokpitu stíhacího letounu.
Kniha se skládá ze dvou částí. Ta první se mi líbila moc. Ocelové město v oblacích je zajímavý neotřelý nápad. Orwellovský svět hlídaný všemocnou tajnou policií už méně, ale popisované město mělo správně temnou ponurou noire atmosféru. Oddělení politických zločinů, Navrátilci toužící prchnout z města na povrch, útrpné právo, Vnější a Vnitřní město se svou bídou a chudinou, Císař a jemu oddaní služebníci, nečekané zvraty, to vše mě bavilo, lámal jsem si hlavu nad tím, kde se město vzalo, jak funguje, jestli existuje nějaký okolní svět a jak to v něm vypadá. Drsná epizoda s prostorovým portálem přenášejícím lidi na podivné hrůzyplné místo s krvelačnými Cizinci byla skvělá.