Rubrika: Recenze (Strana 1 z 11)

Po celkem průměrném Artemis jsem se trochu bál, jakou úroveň bude Spasitel mít, ale celkem zbytečně. Je to skvělá sci-fi od začátku až do konce. Napínavá už od prvních stránek, nabitá zajímavými vědeckými úvahami a pokusy, se skvěle vymyšlenými a konzistentními vědeckými objevy. Koncept, kdy se hlavní postava (tentokráte jsou to postavy dvě) postupnou vědeckou prací propracovává k záchraně velmi dobře fungoval u Marťana a stejně, ne-li ještě lépe, funguje i zde. Velmi se podařily dvě časové a dějové linky, kdy jedna formou flashbacků se správným načasováním dobře doplňovala a osvětlovala tu druhou.

Jedině, co v románu trochu skřípalo, byla příliš zjednodušená vesmírná navigace a fakt, že na rozdíl od skutečného světa, všechny nehody a problémy, které se udály, byly vždy, bez přílišně námahy, zvládnutelné. Ke konci knihy, kdy už jsem očekával předvídatelný plytký happyend, mě Weir dokázal mile překvapit nečekaným zvratem, který se velmi povedl. Krásná sci-fi nejenom o cestování mezi hvězdami, mimozemšťanech a technice, ale i o lásce k životu a síle přátelství.

Nejdelší román Ernesta Hemingwaye popisuje pouhé tři dny z krvavé španělské občanské války. Tři dny, během kterých má americký učitel španělštiny bojující na straně republikánů přejít frontu, naverbovat místní povstalecké skupiny a s jejich pomocí vyhodit do vzduchu most na podporu nastávající ofenzivy.

V příběhu se střídají skvěle napsané akční scény (nejvíce mi utkvělo chladnokrevné vyvraždění sympatizantů s fašisty v dobyté vesnici a závěrečné okamžiky ze zničení mostu, kdy bylo veškeré dění vylíčeno naprosto precizně do nejmenších podrobností, ale přesto bez emocí) a dlouhé pasáže, kdy postavy jen přemýšlejí a do nejmenších podrobností analyzují své pocity. Skoro všichni protagonisté jsou velmi upovídaní a na vyjádření každé myšlenky potřebují mnoho slov, často omílaných mnohokrát dokola. Když někdo vzpomíná na předešlé události, líčí je do takových detailů, až se člověk zdráhá uvěřit, že by si někdo tolik podrobností mohl zapamatovat. Místy jsem se díky autorově rozvláčnosti musel do čtení nutit. Hemingway navíc do textu přimíchal velké množství španělských slov a výrazů, které měly asi pomoci autenticitě příběhu, ale pro mě byly poměrně rušivé.

Přesto se mi celkově román líbil, dozvěděl jsem se něco o smutné historii Španělska a trochu poznal španělskou mentalitu. Kdyby se v textu proškrtaly příliš rozvleklé pasáže, řekl bych o něm, že je vynikající.

Knížka popisuje strhující příběhy mnoha lidí, kteří se různými způsoby dostali na hranici smrti. Všichni tito lidé projevili neuvěřitelnou odvahu, odhodlání a sílu vůle. Navzdory všem těžkostem a zdánlivé beznadějnosti svého postavení se nenechali zlomit, nevzdali se a odhodlaně bojovali o svůj život až do posledního dechu. Všechny líčené události představují úžasnou přehlídku nezdolnosti lidské vůle.

„Nebylo to hrdinství ani dobrodružství. Bylo to peklo.“

„Můj Bože! Utýrej nás k smrti, ať už ta strašná muka nemusíme snášet!“

Ať již jsou to zranění či zajatí a mučení vojáci, ztroskotaní mořeplavci, poranění horolezci, omrzlí polárníci bez zásob, průzkumníci neznámých krajů, anebo obyčejní lidé, jako třeba dívka, která jako jediná přežila pád letadla do hluboké džungle nebo turista, který si musel uříznout vlastní zaklíněnou ruku. Ti všichni dokázali statečně se vztyčenou hlavou bojovat o svůj život. Často těžce zranění a naprosto vyčerpaní. Nepoddali se pocitu, že bude jednodušší svůj boj vzdát (i když u některých osudů jsem si říkal, zda vzhledem k prožitým utrpením a strašným následkům, psychickým i fyzickým, stálo vlastně přežití za to).

Z příběhů pro mě vyplývá jedno velké poselství: navzdory nepřízni osudu, navzdory zdánlivé beznadějnosti situace, nikdy bychom se neměli vzdávat. Jak krásně nepateticky z vlastní zkušenosti říká Mára Holeček: „Dokud se zvedá hruď, je o co bojovat.“

Knížka slavného britského tvůrce přírodovědných filmů nevyznívá příliš optimisticky. Tématicky je rozdělená do tří částí. Na začátku postupně prochází Attenboroughovou televizní a filmovou kariérou, ukazuje zajímavé střípky a zážitky z divočiny na celém světě. Postupně si však všímá, jak divočina a biodiverzita čím dál tím rychleji mizí a je více a více zřejmější, že jsme svědky počínajícího historicky šestého velkého vymírání druhů.

V krátké, ale o to děsivější druhé části, je vylíčená vize toho, co přírodu a lidstvo čeká v příštích sto letech. Čtení je to hodně pochmurné a neradostné. Pokud má Attenborough pravdu – a při jeho ohromných znalostech a zkušenostech, navíc podložených množstvím odborných studií, nemám důvod o jeho slovech pochybovat –, stojí ekosystémy Země díky změnám klimatu a lidskému neuváženému drancování přírodních zdrojů jak v mořích tak i na souši už jen krůček od obřího kolapsu.

Pokračovat ve čtení

Útlá knížka obsahující šest krátkých příběhů ukazuje, že s koncem bojů pro válečné veterány všechny strasti zdaleka nekončí. Připomenutí toho, že nepřítel je stejný člověk jako oni sami. Stále se vracející vzpomínky z bitev. Válečný šok, který utrpěl voják po výbuchu granátu a po válce nepoznal svou ženu. Osud válečných zajatců, kteří se vzbouřili během transportu na lodi, byli odsouzeni za vzpouru a na svobodu se dostali, pokud vůbec, až dlouho po konci války. Všechny příběhy jsou vyprávěny, jak to Remarque skvěle umí – s velikou hloubkou, silným vcítěním do postav aktérů, lehce, přirozeně a s hlubokou dávkou humanity, která vždy zasáhne.

Měl jsem obavy, zda si čtvrté pokračování prakticky již uzavřené série Spad udrží kvalitu předešlých dílů, ale Kotleta mě mile překvapil. Dokázal najít nové zajímavé motivy, lokace, postavy, novou hlavní hrdinku, tentokrát ženu, jejímaž očima procházíme celým příběhem. Kniha je opět plná zvratů, akce, soubojů, přestřelek, suchého humoru a nezbytných doutníků. Kapitánka Alice se dostane až na úplné dno, ale postupně vlastním nezměrným odhodláním dokáže své nepřátele porazit. Vadilo mi snad jen příliš mnoho samoúčelných sexuálních scén, absence nějakého výraznějšího dějového zvratu a to, že charakter hlavní postavy se až příliš podobal svému mužskému předchůdci, bez nějakých výraznějších odlišností. Každopádně se ale jedná o povedené a důstojné zakončení série.

Po přečtení ohromující ságy Vzpomínka na Zemi jsem po další knize Liou Cch’-sina sáhl téměř bez rozmýšlení. Po výbuchu blízké supernovy jsou všichni lidé na Zemi starší 13 let odsouzeni k tomu, že během několika měsíců zemřou a svět zůstane pouze dětem. Ačkoliv se jedná o vědecký nesmysl, jde o zajímavý nápad a já čekal napínavý příběh a byl jsem zvědavý, jak děti budou nebo nebudou schopné postarat se samy o sebe a o celou planetu. Ale nestačil jsem se divit.

Místo napínavého příběhu a boje o přežití a zachování alespoň nějaké civilizace se na stránkách knihy rozvíjela absolutně surreálná utopie, naprosto nevěrohodné chování jak dětí, tak i dospělých. Myšlenka, že všichni lidé, kteří jsou odsouzeni ke smrti, se spořádaně a bez jakýchkoliv nepokojů seberou a nechají se hromadně odvézt na jakási shromaždiště, kde bok po boku – jako na jatkách – vypustí duši, může asi napadnout pouze někoho, kdo má mozek vymytý čínskou propagandou. Děti po zmizení svých rodičů okamžitě jako roboti začnou vykonávat svá povolání, ani stopa po nějakém smutku nebo stesku po svých rodinách a dřívějším životě. S tak plochými postavami se jednoduše nedá ztotožnit.

Pokračovat ve čtení

Německý lesník Peter Wohlleben se v lese mezi stromy pohybuje celý život a během let dokázal shromáždit úžasné množství informací o životě stromů, lesa, jeho ekosystému, provázanosti jeho částí i skrytých a často na první pohled netušených souvislostech, často podpořených citovanými vědeckými studiemi.

Knížka se výborně četla, autor je velmi poutavý vypravěč a má dar jednoduše a pochopitelně vysvětlovat i komplikovaná témata. Každá z asi padesáti kapitol mi odkryla alespoň jeden nový netušený objev, pootevřela dveře do fascinujícího netušeného světa.

Stromy v lese jsou mezi sebou navzájem propojeny složitým ekosystémem kořenů, ale především hub! Slabším jedincům jsou takto schopny předávat nejen vodu, ale i živiny. Stromy si takto dokonce předávají i chemické a elektrické signály, například o výskytu škůdců či jiném nebezpečí. Informace o nebezpečí či jiných událostech si stromy dovedou vyměňovat i nad zemí, pomocí větru zasíláním různých chemických látek.

Pokračovat ve čtení

Série Spad pokračuje druhým a třetím dílem stejně svižně jako úvodní kniha. Hrdinové se stále musí někam únavně plahočit, překonávat jednu přestřelku za druhou, a nakonec bojovat proti mnohatisícové armádě měnitelů, kteří mají v plánu zničit veškerý dosud přeživší život na Zemi.

Akce střídá akci, na scéně se objevují nové postavy, děj prochází novými lokacemi. Ale přesto jsem měl při čtení dojem, že oproti prvnímu dílu série už to není úplně ono – postapokalyptický svět už není nový, některé situace se opakují, kladní hrdinové přemáhají přesilu nepřátel s příliš velkou lehkostí, postavy měnitelů jsou všechny stejně ploché a tupé, ještě více přibylo drastické brutality a detailně líčených sexuálních scén, což mi přišlo až prvoplánovitě podbízivé a příběhu to spíš uškodilo. A závěr knihy, ač byl poměrně překvapivý, propracovaností nevynikl.

Navzdory všem výtkám se ovšem stále jedná o prvotřídní béčkovou řezničinu, která je nadmíru čtivá.

Výborný béčkový postapokalyptický román, který navazuje na to nejlepší z Kulhánkovy Cesty krve. Hlavní hrdina je správný charismatický schopný borec, kterému z každé repliky odkapává těžký sarkasmus, v koutku úst drtí jeden doutník za druhým a má srdce na správném místě. Svět po jaderné válce je vykreslený velmi barvitě (tečou zde potoky krve i jiných tělesných tekutin), ale zároveň konzistentně a uvěřitelně. A české reálie jsou zde příjemným bonusem. Cesta z trosek Prahy do Brna přes jadernou pustinu světem, kde lidský život nemá příliš velkou hodnotu, a kde slovo lidství má už jiný význam než kdysi, byla správně dobrodružná. Závěrečné překvapení se konalo, stejně jako rozhodující velká bitva. Prostě nechybí nic, co by ve správném kvalitním braku mělo být.