Rubrika: Recenze (Strana 1 z 12)

Nejdřív mě tato vztahovka bavila, i když je to spíše dámské čtení z červené knihovny. Historky hlavního hrdiny byly zajímavé, v jeho životě se odehrávaly překvapivé, ale uvěřitelné zvraty a jeho okolí bylo vykreslené pěkně detailně a plasticky. Postupně mě ale popisovaný svět začal čím dál tím více nudit. Situace se stále dokola, byť s obměnami, opakovaly, a navíc přibývaly nové, stále nepravděpodobnější.

Prostředí stále sebevědomějších, testosteronem nadupaných macho borců a manažerů, později i celebrit, mě nebavilo. Zařídit prakticky cokoliv nebyl žádný problém, stačilo jen vzpomenout si na vhodného známého, kterých měl hlavní aktér po celém světě nevyčerpatelné zásoby. Když se potřeboval přitulit k nějaké ženě, tak mu stačilo jen projít telefonní seznam a vybrat si. A když potkával nové, ty se do něj zamilovávaly na první pohled. Řešení všech přibývajících konfliktů čím dál tím větším řevem, případně i fyzickým násilím, mi bylo hodně cizí a nesympatické.

Románem prostupuje i velká dávka citů, něhy a lásky, ale protože jsem se s popisovanými osobami nedokázal dobře sžít, tak po mně pozitivní emoce sklouzávaly a nefungovaly. Na druhou stranu je 15 roků lásky řemeslně velice zručně a čtivě sepsaný román. Bohužel ale nepatřím do jeho zamýšlené cílové skupiny.

Mimozemská návštěva po sobě na Zemi zanechala několik Zón plných nepochopitelných, nebezpečných a mnohdy smrtících artefaktů, a zase zmizela. Lidi se kontaktovat nepokusila. Neměla o ně zájem? Nevšimla si jich? Nikdo neví. Třeba si jen udělala, podobně jako lidé, jen krátký piknik u cesty, o místní život se nezajímala a lidé teď, podobně jako divoká zvířata v lese, postupně zkoumají podivné odpadky, které tu po návštěvě zbyly.

Úžasně se mi líbilo, s jakou kreativitou je Zóna popisovaná. Komáří mýtiny, skořepiny, ježibabí rosol, nečekané důsledky cizích předmětů, lidé poznamenaní neštěstími. Přesto mi na konci knihy přišla cizozemská návštěva stejně záhadná, jako na začátku. Originální nápad nebyl vyždímaný ze svého potenciálu do poslední kapky a zachoval si svou tajemnost, což mi přišlo sympatické.

Pokračovat ve čtení

Eifelská vrchovina je pustý neúrodný kraj u hranic s Belgií s malými vesnicemi uprostřed pastvin a lesů a s opuštěnými rudnými doly. Rok 1944 zde začíná poklidně. Boje druhé světové války probíhají daleko a připomínají je pouze nad hlavou prolétající letadla a absence většiny mužů odvedených do armády.

Egidius Arimond, gymnaziální profesor latiny a dějepisu, odvedený nebyl díky tomu, že trpí epilepsií. Místo toho je, jako méněcenný člověk, propuštěn ze svého místa a eutanazii podle říšských zákonů se vyhnul jen díky tomu, že jeho bratr je válečný hrdina. Aby se uživil, chová četné včelí roje. A prohání každou svolnou opuštěnou vdanou sukni v městečku. Za peníze na nedostatková antiepileptika občas převádí židovské uprchlíky přes hranice do Belgie. A píše si tajný deník. Krásný deník.

Pokračovat ve čtení

Druhá kniha z detektivní série s detektivem Tomášem Volfem mi přišla ještě lepší než ta první. Navzdory tomu, že prakticky celé vyšetřování případu spočívá v poslouchání vzpomínek jiné osoby mě knížka bavila moc. Postupné odkývání podrobností případu pomsty dávné křivdy bylo napínavé, pár překvapivých zvratů se tu taky objevilo, příběh byl propracovanější než v případě Polednice. Atmosféra ponuré příhraniční šumavské vísky byla vylíčená správně plasticky. A závěrečný příběh líčící poválečný odsun německých obyvatel vesnice spojený s osobní tragédií malého chlapce byl napsaný tak civilně a nenuceně, že mi z něj šel mráz po zádech.

Velmi příjemná pohodová detektivka z českého prostředí. Děj je sice poměrně jednoduchý a průhledný, ale text je napsaný hodně čtivě, má dobrou atmosféru, s přirozenými dialogy, se správně dávkovanou gradací a s množstvím drobných detailů, které příběh správně okořenily. Linka ze života mentálně postižených je nápaditá a věrohodná. Nejvíce se mi však líbil podrobný popis samotného vyšetřování a jiskřivé popichování dvou nekonformních nesourodých protagonistů, kteří, ač každý úplně jiný, se navzájem dobře doplňovali. Škoda jen několika logických nesrovnalostí a trochu odbytého závěru.

Pět základních smyslů zná asi každý. Ale evoluce je velice vynalézavá a každému živočichovi promyšleně upravila jeho sadu smyslů na míru, aby byla uzpůsobená jeho životnímu prostředí. A navíc existuje mnoho dalších smyslů, které různí živočichové důvtipně používají. Magnetorecepce, smysl pro vnímání elektrického pole, feromony, a další. Při čtení mě fascinovalo, jak umí být evoluce vynalézavá a tvořivá, jak často k podobným výsledkům dospěla úplně jinými cestami, mnohokrát naopak vyšla ze společných základů, aby smyslové orgány uzpůsobila velmi specifickým potřebám. A také jsem nevycházel z úžasu, jak detailní podrobnosti o historii vývoje různých smyslů umí vědci získat z genetické informace. Mnoho poznatků zmiňovaných autorem pochází z aktuálních nedávných objevů.

Kniha mi chvílemi připomínala encyklopedii. Jsou tu zmiňované stovky a stovky různých živočichů a jejich mikropříběhy, nečekaná a vtipná použití jejich smyslů, souvislosti, popisy důmyslných experimentů použitých pro odhalení vlastností jejich smyslů. To vše psané velmi srozumitelnou, čtivou, a místy i vtipnou formou.

Pokračovat ve čtení

Asi má poslední kniha od tohoto autora. Náměty sci-fi povídek jsou sice poměrně originální a zajímavé, do jisté míry i vědecky podložené, ale zpracování nepodařené a závěr většinou úplně tragický, vyšuměný do ztracena.

Mizerné dialogy, absence jakékoliv psychologie postav, zaryté lpění na škatulkování všech událostí do věků či ér, to vše knížku příliš sráží. Všichni lidé jsou takřka bez emocí, a když už nějaké mají, tak je nedůvěryhodně přehánějí. Pohnutky aktérů jsou často úplně scestné. Během každé globální katastrofy se celé lidstvo chová jako tupá jednolitá poslušná masa, která se bez protestů podřídí všemu, co moudří vůdcové vymyslí.

S dávkou hrůzy si kladu otázku, zda takto popisované chování lze přičíst na vrub pouze autorovi, nebo zda je vlastní většině Číňanů. Skutečně se mi líbila jen jediná krátká kapitola věnovaná historii jedné mravenčí říše a pojmu morálky. A to je bohužel málo.

Slavný soubor krátkých příběhů, zamyšlení a mikroesejů se mi četl příjemně. Některá vyprávění mi sice přišla nezajímavá, neuměle napsaná, bez pointy, ale další zase působila jako taková milá pohlazení po duši. Hlavně příběhy, kdy k sobě byli lidé jednoduše milí. Kdy si nezištně pomohli. Kdy investovali čas a úsilí jen proto, aby někomu jinému udělali radost. Takovéhle střípky inspirují k tomu, abychom se chovali podobně a také jen tak rozdávali radost, pro radost samou. A seznam znalostí potřebných pro život, které se pan Fulghum naučil v mateřské školce, je úžasný: O všechno se rozděl. Hraj fér. Nikoho nebij. Vracej věci tam, kde jsi je našel. Uklízej po sobě. Neber si nic, co ti nepatří. Když někomu ublížíš, řekni promiň…

Byl jsem zvědavý, jak dopadne příběh již jednou vyprávěný v Enderově hře viděný očima jiného protagonisty. Začátek Fazolkova života strávený v rotterdamském ghettu je napsaný skvěle. Je plný nápadů, akce, tvrdého boje o přežití. Svět živořících dětských tlup je popsaný velmi plasticky a uvěřitelně. Card umí mistrovsky vylíčit způsob uvažování všech postav, myšlenkové postupy, všechna pojítka, která vedou ke konečným závěrům.

Když se děj dostane k popisu pasáží obsažených již v Enderově hře, tempo poněkud opadne a lehkost se vytrácí. Je zde znát až příliš násilná snaha zachovat logiku příběhů obou knih a zároveň dát událostem jiný význam, než jaký měly v knize původní. Ender už není takový absolutní správňák, z Petry se stává postava až záporná, a nevýrazný Fazolek je naopak přetvořen v toho opravdového génia na pozadí. Cardovi ovšem slouží ke cti, že i přes tyto významné změny dokázal udržet příběh konzistentní a zdárně ho dovedl až do konce, i když poněkud nevýrazného a bez prvku překvapení.

Celkově je knížka úžasně čtivá a komu se líbila Enderova hra, Enderův stín by vynechat neměl.

Velmi zajímavá publikace provázející čtenáře průběhem 73 let existence československého státu. Graficky velmi neotřele a povedeně zpracovaná kniha zpracovává na jedné dvoustraně každý jednotlivý rok. První část dvoustrany obsahuje vždy obrázek a krátký popis vybrané události nebo osoby. Někdy jde o události či aktéry všeobecně známé, jindy o malé takřka anonymní drobnosti, pokaždé však velmi zajímavé. Druhá stránka pak vždy obsahuje krátký mikropříběh vztahující se k navozenému tématu.

Velmi se mi líbilo, jak Padevět umí na minimálním prostoru samozřejmým a přirozeným popisem drobných každodenních činností, událostí nebo prostředí navodit atmosféru doby. Skvělé byly třeba příběhy o vítání Gagarina v Praze, o neobsluhování neostříhaných vlasatců v pražských restauracích nebo o prvním výročí okupace Československa.

Pokračovat ve čtení