Rubrika: Recenze (Strana 1 z 17)

Poutavé románové vyprávění o nelehkém životním údělu havířů a jejich rodin v Karviné na počátku minulého století. Příběh o malé pastevecké vesnici, která díky těžbě uhlí zažije veliký rozkvět, aby později zašla na úbytě a zůstal po ní jen šikmý kostel čnící osamoceně do pusté krajiny.

Kniha začíná velikým důlním neštěstím roku 1894, které tragicky zasáhlo do života mnoha obyvatel celého kraje. Patří mezi ně i hlavní postavy knihy, jejichž pohnuté osudy jsou ve vyprávění po následující čtvrtstoletí popisovány. Barbora, Julka a Ludwik procházejí tři naprosto odlišné dějové linie, které se ovšem na mnoha místech proplétají a vytvářejí plastický obraz dávných časů, kdy lidé museli bojovat o živobytí mnohem drsněji, než je pro nás dnes vůbec představitelné.

Pokračovat ve čtení

Naprosto šílená, ale zároveň brilantně napsaná kniha. Téma trestu smrti uchopené prostřednictvím budování školy SUPOV, Středního Učiliště POpravních Věd, vychovávající budoucí úkonáře režimu. Včetně detailních učebních osnov a maturitní zkoušky, sestávající z teoretické i praktické části. Zapálený profesor Vlk, docent Šimsa, tajemný mocný Doktor, apatická pasivní Lízinka Tachecí a defilé mnoha dalších bizarních postav. Příběh má mnoho rovin a přesahů, časových, morálních, absurdních, mnoho paralel s fungováním totalitních režimů. Těžko se mi píše nějaké shrnující hodnocení.

Zprvu úsměvně rozehrané vyprávění pokračuje naprosto vážně detailním líčením průběhu popravování a vraždění lidí i zvířat, jejich brutální mučení. To vše podávané strhujícím nápaditým vybroušeným jazykem, který obludné činy líčí jako mistrovská umělecká díla. Podobně hrůzné mrazení jsem měl ze Spalovače mrtvol, kdy zvěrstva byla tak odlidštěna, že rázem vypadala úplně přirozeně.

Pokračovat ve čtení

Těžko srozumitelný, inkoustově temný a přesto zvláštně podmanivý příběh. O Alwinovi ze Sovince a jeho putování do bitvy u Bergrunu, o zotavování se ze zranění u ošklivé, ale pečující Amalbergy. O létě stráveném s pohankou Lonou a dívkou na jedno období, o létech tvrdého pokání v řádovém hradu a o oddání se osudu a smrti v bitvě u Lehnice.

Člověk oscilující mezi zvířetem a světcem, potácející se stále sem a tam, oddávající se násilí, zvířecím pudům a zmítající se mezi hebkou světskou ženou a Pannou Marií matkou Boží, snící o Otci na nebesích a o otci, jehož kosti leží v zemi bitev křesťanských rytířů, toužící po klidu písečné kosy, i klidu věčném… Kniha plná tajemství, metafor, podobenství a náznaků, napsaná strhujícím jazykem.

Nádherně milý, poetický, moudrý, laskavý a dojemný příběh. Příběh o chlapci, jehož si jako malého sirotka vzali na výchovu prarodiče, jedni z mála indiánů Čerokíů, kteří v Apalačských horách zůstali, a učili ho, jak žít v přírodě a v harmonii s přírodou. Příběh, který dává do kontrastu skromný a přirozený svět Indiánů, jejich hrdost a smutek, s bezohledným a hamižným světem bílého člověka. Moc se mi líbilo vylíčení indiánské povahy, na jednu stranu až dětsky prosté a naivní, na stranu druhou hluboce moudré, přímé a milující.

Šustění kukuřice, teplo ohně ve srubu, hvězdná horská obloha, tajná místa, porozumění beze slov, souznění se zemí, důvěra ve vzájemnou lásku, babiččino čekání na zápraží srubu, dědečkovo řemeslo, milovaný Modráček, ochrana Vrbového Johna a jejich šťastný Malý Strom. A taky Psí hvězda, která všechny spojuje. Indiáni se nikdy nezlobí na své děti, které se večer nevrátí domů a přenocují v lese v horách.

Tolik radosti zažil Malý strom ze života v horách, když se dozvídal, co má sbírat v lese k jídlu, jak se vaří dobrá whisky, koho mají rádi ptáci, proč potřebují ostružiny v dubnu pár dní zimy, jak je příroda schopna lidi uživit, aniž by ji museli rabovat.

Výstižný citlivý popis lidských a zvířecích charakterů byl fascinující. Jemný milý humor protkaný celou knihou byl dojímavý. Po dlouhé době jsem četl příběh, který se mě hluboce dotkl, i mě rozplakal.

Pokračovat ve čtení

12 zajímavých detektivních povídek z přelomu 50. a 60. let propojených postavou melancholického detektiva Borůvky. Kniha je psaná příjemnějším, přirozenějším a čtivějším jazykem než Hříchy pro pátera Knoxe. I děj je srozumitelnější a ne tolik zašmodrchaný. Povídky mají zajímavou atmosféru, i když prostředí působí starosvětsky a občas i prudérně. Každý příběh se odehrává v jiných kulisách, v pískovcových skalách, ve sprchách, v dívčí škole.

Poručík Borůvka je příjemně civilní, občas omylný, někdy nerozhodný a občas naprosto nelogicky vzteklý a protivný. Při odhalení pachatele vždy smutně vzdychá. Bohužel odhalení vraha a jeho motivu je mnohdy zarážející. Na základě nepatrných mlhavých indicií detektiv odhalí, jak se vše odehrálo a povídka tím jaksi vyšumí do ztracena.

Celkem shrnuto, kniha neurazí, ale ani kdovíjak nenadchne.

Páter Knox, anglický spisovatel a milovník detektivek, vymyslel desatero pravidel, která by v žádné detektivce neměla být porušena. Josef Škvorecký naopak napsal cyklus deseti povídek, ve kterých daná pravidla porušuje jedno za druhým. Známá Škvoreckého postava, detektiv poručík Borůvka (případně jiní inspektoři) ve spolupráci s bystrou barovou zpěvačkou Evou Adamovou rozlouskávají jeden složitý případ za druhým. Potud vypadá kniha lákavě a zajímavě.

Povídky jsou ale podivně zmatené, překombinované, nepravděpodobné, plné nesmyslných odboček, slovní vaty a rádobyvtipných komentářů. Vyprávění je dost nudné a zdlouhavé a na konci už mě vlastně ani nezajímalo, kdo byl pachatel a jaké pravidlo bylo v povídce porušeno. Hlavní hrdinka je nesympatická, nepříjemně ukecaná a přechytralá, mluví jakýmsi nepřirozeným umělým hovorovým jazykem, do každé věty nuceně vkládá nějaké anglické slovíčko a divné obraty typu Jsem se z toho zfeminizovala. V její blízkosti se odehrává jedna vražda za druhou a všichni vyšetřovatelé jsou takoví ťulpasové, že Eva musí pokaždé celý případ vyřešit za ně. A řešení detektivek je krkolomné a kostrbaté i po vysvětlení.

Škoda, tenhle nápad měl mnohem větší potenciál.

Po probuzení z malé smrti každý vyvolený pozná, že nadešel jeho čas. Pozná, že tento vzestup a pád slunce bude jeho poslední. Po něm neodejde s ostatními do Jeskyně chladu, nenarostou mu tukové záhyby pro období spánku, ale svaly a silná hrubá srst, a odejde na poslední hlídku, ze které se nikdy nevrátí. Strážit Awaor před veškerým nebezpečím, které se může objevit. Čelit stále krutější zimě, nepřátelům, krvelačným urughům, a nakonec se odevzdat smrti.

Velmi originální a dobře napsaný příběh z cizího světa. Pěkně byly popsány jeho zvláštnosti a podivnosti, které se velmi logicky odvíjejí od uspořádání sluneční soustavy, ve které se svět Poslední hlídky nachází. Autor se věnuje astrofyzice a díky tomu jsou všechny detaily věcně správné, což oceňuji. Líbil se mi formální jazyk, který Petrásek pro vyprávění použil, k příběhu a k popisované společnosti se velmi hodil. Ačkoliv hrdinové příběhu jsou cizí tvorové, je jeho vyznění velice lidské a i když děj spěje k neodvratnému zániku, neměl jsem na konci pocit zmaru a smutku, ale smíření a naděje.

Pokračovat ve čtení

Skvěle napsaná kniha. Ze začátku jsem měl problém orientovat se v postavách a časových liniích, které se často střídaly a prolínaly, ale postupně mi vše do sebe začalo zapadat. Velká sága o hrůzách a rozporech 20. století prožívaná Leou, výjimečně silnou ženou, bojovnicí, která se nikdy nevzdala. Příběh o její touze žít a přežít.

Sudeťák Hermann účastnící se zvěrstev německé armády v uniformě SS zachrání malou českou holku. Holku, kterou čeká těžká životní cesta. Chvíle šťastného dětství v náhradní německé rodině s Kurtem a Trudi. Nešťastná osamělost po násilném přesunu do Československa po konci 2. světové války. Krátká láska s milovaným Vincentem, než skončil po zinscenovaném procesu v uranovém lágru. Narození dcery Mirabelky, kterou jí úřady násilně odebraly. Osamělost, mizerné zaměstnání a další a další životní rány. Ale i malé jiskřičky naděje a střípky štěstí. A touhy žít.

Pokračovat ve čtení

Bezčasí. Dvanáct hodin, během kterých se svět mění k nepoznání a mrtví neumírají. Pod neskutečně nízkým červeným nebem bohové ztrácí svou nesmrtelnost a kráčí mezi lidmi. Kdokoliv boha zabije, sám se bohem stane. Píše se rok 1932 a kněžka Dorota se v Brně ocitá ve víru událostí, které změní osud nejenom jí samé a jejím blízkým, ale i bohům. Velmi originální a výborné zpracovaný příběh, navíc odehrávající se v mém milovaném Brně. Chrám boha smrti stojící nad městem namísto Petrovu, svižné dialogy, odsýpající děj, přímý nezdvořilý sympaťák Šimon, několik zajímavých zvratů a překvapivé vyústění. Parádní akční nářez.

Byl jsem moc zvědavý na druhou část knihy odehrávající se po sto letech v čase apokalyptické pandemie. Bohužel přišlo těžké vystřízlivění. Autorce zjevně došla invence a nepřipojila nový příběh z blízké budoucnosti. Místo toho se rozhodla pro otřepané cestování v čase, nesmyslné paradoxy, vyprávění téhož příběhu ve stejných kulisách podruhé, pouze s mírnými obměnami a nesympatickými hlavní postavami, které se chovají jako banda trotlů. Z příběhu se stává laciný krvák, ve kterém nechybí krvelačná monstra. Závěr je vyložené uspěchaný, nepropracovaný a nedomyšlený. Velká škoda promrhaného potenciálu zajímavého světa.

Chceš-li být šťastný, zjisti, co miluješ ze všeho nejvíce.

Velmi zvláštní poetický příběh o svobodě, lásce, volnosti, o tom, že když opravdu chceme, můžeme dokázat velké a snad i nemožné věci, které nás povznesou. O tom, že máme být sami sebou a nenechat se vláčet davem. Vyprávěno hodně zvláštním až těžkopádným jazykem. Hodně zmatený jsem byl z pasáže o Rackově zbožštění, o cestování prostorem i časem. Celou dobu jsem se nedokázal na příběh správně napojit.

Co se mi nelíbilo byla část, kde se vykládá, že tu svou objevenou pravdu musí Racek za každou cenu předložit ostatním a že pokud nejsou úplně zaslepení, tak ji přece musí převzít za svou. Dost mi to zavánělo mesiášským komplexem. Jistota, že má pravda je ta jediná na světě a Racek ji musí hlásat a obrátit všechny ostatní na svou víru. Co je špatného na tom být obyčejný racek, který neumí bezvadně létat, ale ani po tom netouží a je jinak spokojený? To, co znamená svoboda a volnost pro mě, se přeci nemusí slučovat se stejným významem u někoho jiného. Učit ostatní létat až do nebes je v pořádku, ale nutit jim své názory jako jediné správné už je špatně, nehledě na vznešený cíl.

I po několika dnech po přečtení vlastně nevím, co si mám o knize myslet a cítím takovou divnou nepříjemnou pachuť.