O programu na jarní prázdniny jsme nemuseli dlouho přemýšlet. Před dvěma lety jsme byli na Malé Fatře, kde jsme kvůli jarnímu zákazu vstupu nezvládli vystoupit na Veľký Rozsutec. Letos vyšly jarní prázdniny na dřívější termín. Zima už je sice na sklonku, i na horách panují teploty nad nulou, ale vyrazili jsme na Slovensko i tak.

Nejprve jsme měli v plánu pochodit v okolí Vrátne doliny. Ráno jsme za stálého mírného deště vyrazili blátem vzhůru po zelené značce na postranní fatranský hřeben. Stoupali jsme podél potoka krásným sevřeným zalesněným údolím. Díky nepříznivému počasí jsme za celý den nepotkali na cestě ani človíčka. Postupně se objevil první sníh, až jsme se nakonec brodili jeho rozbředlými záplavami.

Pod Chrapáky jsme uvařili k obědu polévku. Kluci se tu zahrabávali do obří závěje a stihli se během půlhodiny slušně zmáchat a prostydnout. Převlékli jsme se do suchého teplého oblečení a vyšli z lesa do otevřených prostor. Na hřebenu nás čekala hustá mlha, stálý déšť a opravdu silný vichr. Navzdory dobrému vybavení s námi vítr cloumal a byla nám zima. Místy jsme měli problémy držet se tyčového značení, protože nebylo vidět ani od jedné tyče ke druhé. Každý druhý krok jsme se propadali rozmrzající ledovou krustou. Vrcholy Pekelníku a Veľkého Kriváně jsme minuli, aniž bychom na ně vystoupali. Nebylo proč, poháněla nás dopředu myšlenka na to, jak se zahřejeme a usušíme na Chatě pod Chlebom. Když jsme konečně za nadcházejícího soumraku mezi stromy pod hřebenem zahlédli červené signalizační světlo chaty, připadali jsme si jako v pohádce o Jeníčkovi a Mařence.

V krásně zrekonstruované chatě nás přivítala milá obsluha, ubytovali jsme se, převlékli do suchého, nechali si zatopit v krbu, rozvěsili na sušení totálně promočené oblečení a užívali si večerní pohodu. Kromě nás dnes na chatě nikdo jiný ubytovaný nebyl, přišlo jen pár místních chalanů na skialpech, kteří si dali pár piv a zase zmizeli do do mokré tmy. Ceny ubytování,  jídla a pití tu mají s pořádnou vysokohorskou přirážkou, ale jednou za čas se to dá zvládnout, a jídlo bylo dobré a pití teplé.

Ráno po poměrně chudé, ale o to dražší snídani jsme se oblékli do vysušených svršků a vyrazili znovu do sněhu. Kluci mě přehlasovali, a tak jsme původně plánovanou trasu přes Poludňový grúň zkrátili. Za nulové viditelnosti jsme vystoupali jen na Chleb, odtud jsme se vrátili do Snilovského sedla a pod lanovkou jsme už jenom sešli do Vrátne doliny. Kluci sjeli část cesty po zadcích a moc si to užívali. Ve spodních zledovatělých partiích jsme tréninkově nasadili nesmeky, poslední část trasy už byla úplně bez ledu i sněhu.

V Terchové jsme si v krásné Jánošíkově kolibě dali oběd a jeli se ubytovat do bungalovu v osvědčeném kempu Belá. Vybalili jsme, udělali jsme si pohodu a odpočívali na náročný příští den. Čekal nás totiž zlatý hřeb programu, Veľký Rozsutec.

Brzy ráno jsme zaparkovali ve Štefanové a pustili se strašlivě zablácenou cestou vzhůru do sedla Medziholie. I tady už byly sněhu jenom zbytky, smutná zima. Alespoň že nepršelo, přestože stále trvala hustá mlha. Po svačině jsme se pustili do stoupání na Veľký Rozsutec. Trasa byla exponovaná, v hlubokém rozbředlém sněhu se šlo špatně a cloumaly s námi poryvy větru. Kubík si během výstupu sáhl na dno svých sil, ale na vrchol se vyšplhat zvládl. Mlha se občas na pár okamžiků částečně rozestoupila a nabízela nám snové pohledy na krajinu pod námi. Slíbili jsme si, že se sem musíme vrátit ještě jednou, za pěkného počasí.

Sestup do sedla Medzirozsutce, ačkoliv dlouhý a stále v hlubokém sněhu, byl o poznání jednodušší, šli jsme z kopce. I počasí se trochu vylepšilo a chvílemi jsme mohli z dálky zahlédnout rozeklaný vrchol Veľkého Rozsutce, i menší oblý Malý Rozsutec. Kousek pod sedlem jsme si uvařili oběd a kluci se vyřádili ve zbytcích sněhu s cepínem.

Dolů jsme sestupovali podél Hlbokého potoka Hornými Jánošíkovými dierami. Po sněhu a ledu už tu nebyly žádné památky, zato tu tekla hotová povodeň vody. Některé žebříky byly částečně zaplavené vodou, místy jsme museli jít přímo korytem potoka, ale na masy proudící vody a hučící vodopády byly úchvatné pohledy. Na parkoviště ve Štefanové jsme dorazili až za tmy, ale se spoustou parádních zážitků.

Poslední den prázdnin jsem chtěl ještě projít Dolné diery, ale už se mi nepodařilo unavené kluky přemluvit k dalšímu výletu. Tak jsme se tedy jenom sbalili a jeli domů. Máme za sebou další vydařené prázdniny, na které budeme dlouho vzpomínat.