David Cimbůrek

Knížka, která se vymyká obvyklým škatulkám. Ze začátku celkem obyčejný román o nejdrsnějším patnáctiletém klukovi na světě, který utíká z domova a povídá si přitom se svým alter egem. Potom přijde mysteriózní zážitek s hromadnou amnézií celé školní třídy. Pak se do příběhu zapojí okouzlující pan Nakata, který je úplně hloupý, neumí číst ani psát, ale dokáže si povídat s kočičkami. A od té doby začal příběh šlapat a já jen hltal další a další stránky. Takamatská knihovna, srub v horách, ubytovny, dálnice, zvuk piana, defilé všelijakých zvláštních postav…

Murakami umí krásně popsat chování, myšlení a motivaci hrdinů do nejmenších detailů. Hlavní příběhy byly krásně vyvážené, bavily mě oba stejně. Hezké oživení bylo, že jeden příběh byl psaný v ich formě, druhý v er formě. Moc se mi líbila atmosféra románu, neurčitě zasněná, neskutečná, snivá. Užíval jsem si pro mě neznámé japonské reálie. Některé krutosti a excesy byly zbytečné, stejně tak byla kniha na můj vkus místy až přespříliš surrealistická a neuvěřitelná. Hluboce přemýšlející patnáctiletý kluk, který má správnou odpověď na každou filozofickou otázku, už je lehce přes čáru. Částečně otevřený a nevysvětlený konec na mě dělal dojem, že autor rozehrál příliš velkolepý příběh, u kterého si nevěděl rady, jak o uzavřít a vysvětlit, tak to neudělal. Ale na druhou stranu se tím otevírá prostor pro čtenářovu fantazii a může tak pokračovat v prožívání příběhu Kafky, Sakury, pana Óšimy, slečny Saeky, pana Nakaty, Hošiny a ostatních.

Martin Loew je cestovatel, který jezdí a fotí po celém světě. Aktuální pandemická opatření ho však momentálně připravila o jeho živnost, přednášení zážitků z jeho cest hromadnému publiku. Vydal tedy alespoň v elektronické podobě svůj cestovatelský deník z putování po Aljašce. A já si ho koupil a přečetl.

Mám z něj trochu rozporuplné pocity. Od cestovatele, který projel celý svět, jsem čekal trochu víc než jen klasický deníček ve stylu:

Večer jsme přijeli do kempu, snědli večeři a šli spát. Ráno jsme snědli snídani, sedli do auta a jeli o pár set mil dál. Po cestě jsme nabrali benzín a fotili to a to. Večer jsme přijeli do dalšího kempu…

Čekal bych víc informací o lidech. O partě, která Loewa na cestě doprovázela, ale hlavně o místních obyvatelích, se kterými by podle mé představy měl cestovatel navázat intenzivnější vztah než obyčejný turista. Zjistit o nich a od nich zajímavosti z jejich běžného života, které se normální turista nedozví, dostat se na místa, kam návštěvníci běžně nechodí. A ne strávit na každém místě jeden až dva dny v anonymním kempu a pak zase rychle někam dál.

Ale na druhou stranu byl deník napsaný čtivě, zhltal jsem ho během tří večerů. Určitě je to skvělá inspirace, jaká místa na Aljašce navštívit, co je tam všechno k vidění, i na člověka dýchne atmosféra severské rozlehlé divočiny a nádherné přírody. Zvlášť při prohlížení komentované fotogalerie na webových stránkách. Takže i přes uvedené mínusy určitě doporučuji!

Řeklo by se, že kdo dokázal utéci z Evropy, kde zuřila druhá světová válka, do Ameriky, byl šťastný člověk. Unikl válce, pronásledování, mučení, koncentračním táborům. Ale mnoho emigrantů se od minulosti nedokázalo oprostit, kvůli prožitým traumatům, kvůli tomu, že v Evropě museli zanechat své blízké, kvůli tomu, že se nedokázali rozloučit se svou vlastí. Dostali se sice do Ameriky, země zaslíbené, ale jejich duše zůstala uvězněná na starém kontinentě.

Další Remarqueův román z prostředí utečenců. Objevuje se v něm spousta úvah, přemýšlení a rozhovorů o životě, mnoho různých životních osudů. Tedy to, co mám na jeho knihách rád. A jak je u Remarqua zvykem, velká tragická láska. Příběh byl čtivý, ačkoliv neměl žádnou výraznou dějovou linku. Prostě jen postupně plynul a plynul, dokud válka neskončila. Nekomu se dařilo lépe, někomu hůře. Někdo zůstal v Americe a někdo se vrátil do Evropy. Možná i proto se mi román líbil. Byl díky tomu bližší obyčejnému životu, kdy člověk může roky čekat na něco velkého, a když se ohlédne, až teprve tehdy si uvědomí, že vyhlížel jenom chiméru.

Člověk s sebou nemá vláčet žádné vzpomínky. Jsou těžkým zavazadlem, není-li člověk natolik starý, aby byly tím jediným, co mu zbylo.

Nádherná úžasná milá knížka! Seton byl obrovský znalec a milovník divoké přírody a uměl o ní fantasticky věrně detailně vyprávět. Knížka se skládá z příběhů tří hlavních hrdinů: šedého veverčáka Pírka, horského berana Reka a šedého netopýra Atalafy.

Všechny příběhy jsou plné detailů ze života lesních zvířat, z jejich dospívání, učení se, plné epizod z jejich objevování světa divočiny a poznávání jeho pravidel, plné životní moudrosti a radosti ze života. Kdo by řekl, jak může být život obyčejných lesních tvorů plný dobrodružství a zábavy. Kolik toho zažijí, co všechno je může v životě potkat! Kdo by řekl, že obyčejná veverka může být svéhlavá, neposlušná, rozverná, lenošná, i odvážná a statečná, to vše v jednom drobném tělíčku!

Skvělá knížka plná moudrosti, lásky a obdivu k přírodě a jejím obyvatelům. Ač byla napsána již před takřka sto lety, stále je naprosto aktuální. Dovoluje na chvíli zapomenout na dnešní svět plný tupého konzumu a drancování přírody.

Poměrně útlá knížka, která je ale na každé stránce plná dramatického děje a životních zvratů. Psaná zvláštním úsporným až úsečným stylem. Žádné zbytečné dramatizování už tak vypjatých událostí, ale líčení děje věcným a střízlivým způsobem. K zamrzlé finské krajině, která vysává z člověka sílu, emoce i myšlenky, se mi tento styl psaní zdá velmi vhodný.

Mrazivý příběh finského dřevaře, který v roce 1939 při napadení Finska Sovětským Svazem odmítne s ostatními obyvateli opustit městečko, ve kterém žil celý život, a raději se rozhodl přihlížet, jak domy vypaluje ustupující finská armáda, a počkat, až dorazí Sověti. Kam by šel? Rubal dřevo pro Finy, ruská armáda bude potřebovat dřevo také. Však se s nimi nějak domluví. Nebo ne?

Silný, velmi dobře napsaný, čtivý román, plný životní pravdy. O vůli člověka přežít i v těch nejtěžších podmínkách. I o nutkavém pokušení všechno vzdát. Škoda jen závěru knížky, který se jakoby jen tak vytratil do ztracena.