Už dlouho jsem nespal venku v přírodě. Původně jsem chtěl vyjet do Rakouska na poslední výlet na sněžnicích, ale po prodělané nemoci jsem si s aktuální kondicí na žádný větší počin netroufal. Vyrazil jsem tedy aspoň na menší čundr na Hornosvrateckou vrchovinu přes místní zříceniny.

Začínal jsem v obci Ujčov, procházel málo frekventovanými cestami přes pomalu se zelenající louky obrostlé krásně kvetoucími stromy a užíval si nastupující jaro. Větší srocení lidí jsem potkal pouze na Zubštejně a Pyšolci, jinak jsem pochodoval většinu cesty sám, jak to mám rád. Ve Víru jsem si na břehu Svratky oběd a dlouhým táhlým stoupáním pokračoval do divočiny, ke zřícenině hradu Aueršperk.

V malebném údolí na břehu říčky Bystřice jsem se rozložil ke spaní pod širákem, uvařil pití, večeři a užíval si ticho a samotu odlehlého místa. K večeru přišla do orlího hnízda vysoko nad údolím skupinka nocležníků, ale vydrželi být většinu večera potichu, tak jsme si nevadili.

Ráno jsem se, promáčený rosou, vzbudil brzy, po vydatné snídani a kávičce jsem se pobalil a vyrazil na další cestu proti proudu Bystřice. Měl být teplý slunečný den, ale foukal silný vítr a mračna saharského písku zakryla celou oblohu, takže především východ slunce vypadal hodně ponuře.

Cesta podél Bystřice a po úbočích a kopcích nad ní se mi líbila, byla členitá a pestrá. Z Bystřice nad Pernštejnem už malebnosti ubylo, šlapal jsem po polních cestách mezi kupkami hnoje, občas i lesem mimo turistické značky. Velmi nemile mě překvapila malá vesnice Vrtěžíř. Tak špinavé, zanedbané a neudržované místo jsem už dlouho neviděl, dokonce tu na mě hned u cesty vykoukla černá skládka. Lidé tu zřejmě ve vztahu k přírodě a svému nejbližšímu okolí stále ještě vězí v socialismu.

Náladu mi naštěstí spravila polévka, kterou jsem si uvařil k brzkému obědu, a pěkný malý vodopád nad Ujčovem. Být zase po delší době na čundru a objevit přitom nová pěkná místa bylo fajn.