Murakami je můj oblíbený spisovatel. Mám rád jeho lehký, nenásilný, trochu nadpozemský styl psaní. Teď jsem se o něm dozvěděl, že každý den uběhne 10 kilometrů, občas si zaběhne maratón, nebo zkusí závod v triatlonu. Jaké to je, ukrajovat den za dnem své porce kilometrů? Kde stále bere motivaci? Co když přijde krize nebo zranění? Jak se vyrovnává s tím, že s přibývajícím věkem se mu postupně horší časy? Co se mu při běhání honí hlavou, o čem přemýšlí?
Protože je velký vypravěč, tak i tato témata zvládl zpracovat poutavě, barvitě a čtivě. Jako občasný běžec s ním v mnohém souzním. A zároveň roztrousil do popsaných stránek mnoho životních pravd a mouder. Knížku jsem četl s radostí a přestože se nejedná o ucelený příběh, ale spíše o jakousi volnou sbírku esejů, moc se mi líbila.
Bolest je nevyhnutelná. Ale utrpení je dobrovolné.
Lepší než soupeřit s ostatními je soupeřit sám se sebou. Před ostatními si dokážete ospravedlnit ledasco, ale své vlastní svědomí tak jednoduše neošidíte, a právě kvůli němu musíte hledat motivaci hlavně v sobě.
Myšlenky, které se mi při běhání líhnou v hlavě, se podobají mrakům na obloze. Mrakům nejrůznějších tvarů a velikostí. Přicházejí a pak táhnou dál. Obloha ale zůstává pořád stejná. Mraky jsou na ní pouhými hosty. Procházejí skrz ni a pak mizí. A zůstává jenom nebe. Obloha. Cosi, co existuje a neexistuje zároveň. Cosi, co zároveň je substancí a současně jí není. A nám nezbývá, než abychom způsob bytí takové neurčité schránky přijali tak jak je a porovnali se s ním.
Napsat komentář