Celou zimu jsme se s Endym nedostali na žádné dobrodružství na sněhu. Vyšel nám tento jediný termín. Co na tom, že zima už je na ústupu. Co na tom, že předpověď počasí hlásila na víkend teploty nad nulou a déšť. Sbalili jsme batohy, stan, sněžnice, vybavení, a v sobotu ráno po osmé hodině už jsme parkovali v Jeseníkách Na Skřítku.

Sníh tu nebyl skoro žádný, takže jsme nechali sněžnice v autě a místo nich do batohů přibalili nesmeky. Stoupání na hřeben bylo nepříjemně mokré, pršelo na nás hustě ze stromů a sníh byl těžký, mokrý. Pod Ztracenými kameny nás pobavil jeden starší horal, který si postavil stan přímo v přístřešku a když jsme kolem něj procházeli, zrovna se soukal s polonahým zadkem ven. Na Ztracených kamenech už hodně foukalo a panovala tu absolutní mlha. Hřeben byl naštěstí vyfoukaný a stále ještě namrzlý, tak se po něm šlapalo lépe.

Na Jelení studánce jsme si, poté, co se nám podařilo rozrazit zamrzlé dveře, dali oběd a pustili se do namáhavého klesání hlubokým těžkým sněhem po žluté značce na Čertovu stěnu a dál dolů do údolí potoka Merta. Ukázalo se, že volba bot s tvrdou podrážkou v kombinaci s nesmeky nebyla dobrá volba, brzy se objevily puchýře. Pokračovali jsme dlouhým, táhlým úmorným stoupáním, místy po urolbované běžkařské trase, místy hlubokým sněhem, až na Dlouhé stráně. Závěrečné schody byly kompletně pod sněhem i s většinou zábradlí, panovala stále hustá mlha spojená s nastupujícím šerem, z nádrže byl vidět jen kousek a její hladina byla zvlněná neustávajícími větrnými poryvy. Temnou atmosféru doplňovalo zlověstné šplouchání vln, které se tvořily na hladině díky neustávajícím větrným poryvům.

Vrátili jsme se kousek zpátky a u Malé Jezerné jsme si ve sněhu s posledními zbytky světla pracně vyšlapali rovnou plošinu a postavili stan. Zalézt do teplých spacáků už byla radost. Uvařili jsme si pití, večeři, a šumění deště se sněhem dopadajících na stěny stanu nás příjemně ukolébalo ke spánku.

Ráno se nám do lezavého počasí s mírným deštěm vůbec nechtělo, ale zvládi jsme se sbalit celkem brzo. Už po sedmé hodině jsme byli znovu na cestě a probíjeli jsme se mokrým sněhem, propadajíce se často až po kolena. Krátkým stoupáním jsme se vyšvihli zpět nahoru na hlavní hřeben na Malým kotlem. Tady nás potkal malý zázrak, kdy se hustá mlha na pár minut otevřela a my si mohli užít daleké výhledy do údolí.

Nahoře na hřebenu už nás opět obklopila mlha. Čerstvý vítr nám tentokrát foukal do zad, takže se šlo mnohem příjemněji než včera. Na Jelení studánce mi vlila nové síly do žil teplá polévka a zbytek cesty už uběhl poměrně rychle. Závěrečné úseky jsme museli jít v nesmecích, protože drobný, zato vytrvalý déšť proměnil příkřejší pasáže v ledovou skluzavku. Na Skřítka jsme dorazili v poledne, promočení, utrmácení, ale spokojení, že alespoň jedno pořádné zimní dobrodružství jsme tuto zimu stihli.