Na Pálavu jsme se chystali celou zimu. Čekali jsme, až napadne dost sněhu a bude mrznout, abychom se mohli projít na nesmecích. Bohužel jsme se letos příhodného počasí nedočkali, tak jsme nakonec vyrazili v únoru už za jarních podmínek. Po sněhu a ledu ani památky, zato foukal ledový vítra a všude bylo spoustu bláta. Díky tomu, že jsme na výlet využili páteční pololetní prázdniny, šlapali jsme po Pálavě celý den skoro sami.

Vyšli jsme z Klentnice a přes vyhlídku Strážce jsme se byli vůbec poprvé podívat až přímo k televiznímu vysílači na děvínském vrcholu. Panovala výborná viditelnost, mohli jsme se nechat unášet výhledy na všechny strany. Koukali jsme na okolní vesnice vypadající jako dětské stavebnice, vodní nádrže, dukovanské chladící věže i na les větrných elektráren v Rakousku.

Příjemnou hřebenovkou jsme pak došli na  Děvičky. Překvapilo nás, jak rychle zřícenina hradu chátrá. Celkem pochopitelně zde bylo zavedeno vstupné, které je průběžně používáno na sanaci stávajícího stavu a nezbytné opravy. Z Děviček jsme pěknou lesní cestou přišli až pod Martinku, kde jsme okukovali lezecké cesty a hlavně úžasný útvar Velkého Špuntu.

Dali jsme si tu oběd, kluci si pochutnali na horké čokoládě, já na kávě, a už jsme jen, s krátkou odbočkou ke zřícenině kaple svatého Antonína (kde nás velmi pobavila nová keramická výzdoba) seběhli k zaparkovanému autu. Stihli jsme to akorát, protože zrovna začalo pršet. Ale nevadilo by nám, ani kdybychom zmokli, na Pálavě je krásně.