O tento náročný přechod části hřebene Rottenmannských Taur už jsme se s Endym kdysi pokusili, ale zahnalo nás špatné počasí. Usoudili jsme, že nazrál čas pokusit se o reparát. Zaparkovali jsme jedno auto na parkovišti na konci mýtné silnice pod Edelrautehütte, přejeli na konec silnice nad obcí Pusterwald a vyrazili s těžkými batohy na zteč.
Autor: Dave (Strana 2 z 51)
Další pokračování série s detektivem Tomášem Volfem mě nezklamalo. Zvláštní případ shořelého těla, který se začne prolínat s případem staré vraždy. Opět se tu, podobně jako v předchozí knize, objevují dvě prolínající se časové a dějové linky, které se na konci knihy vzájemně propojí.
Znovu se mi líbily přirozeně vedené dialogy, zajímavé zvraty i civilní způsob vyprávění. Zajímavý byl popis toho, jak ke vzplanutí může dojít, i vtipný vyšetřovací experiment prováděný na prasečí figuríně. Vzplanutí není sice žádná krásná literatura, ale je to další velmi povedená, čtivá, zručně a vtipně napsaná oddechovka z Březinova pera.
I letos jsme se s dětmi vypravili užít si společné alpské dobrodružství. Mezi silným deštěm a bouřkami se nám otevřelo krátké okno pěkného počasí. Kluci jsou zase o něco silnější a vytrénovanější, zvládnou unést těžší batohy, a tak jsme se mohli vypravit na třídenní trek nadivoko po hřebenech rakouských Eizenerzských Alp.
Velmi silný příběh o vyrůstání dvou chlapců v Afghánistánu sedmdesátých let. Příběh s perfektně popsanými místními reáliemi. Příběh ze světa Paštunů, Hazárů a o nepřekonatelné hranici mezi nimi. Smutné vyprávění o silném přátelství, o lásce, ale především o velké zbabělosti a dlouholetém hryzavém pocitu viny.
A také o náhlé možnosti se té viny zbavit, o možnosti překročit svůj stín, jednou v životě se zachovat statečně, smýt ze sebe alespoň část svého provinění a jaksi mimochodem při tom vykonat trochu dobra.
Morální poselství v knížce obsažené a plasticky popsané hrůzy afghánských válek ve mně budou rezonovat ještě dlouho.
Jako již tradičně každý rok, vydali jsme se s Rendlovými začátkem léta na společný čundr. Tentokrát padla volba na mé oblíbené Tišnovsko. Startovali jsme z obce Skryje a šlapali proti proudu Bobrůvky. Panovalo pěkné počasí, příroda byla krásně zelená, okolí řeky tradičně krásné, a tak nám cesta příjemně utíkala. První větší přestávku jsme udělali u Šafránkova mlýnu, kde si děti vyhrály na dětském hřišti. Je ovšem vidět, že rychle rostou a následné obtížnější skalnaté úseky s řetězy nikomu nedělaly problémy.
Na návrat do hornatého divokého okolí jezera Etrachsee ve Schladmingských Taurách jsem se moc těšil. Neodradil mě ani silný sobotní déšť. Přibalil jsem do batohu pláštěnku, vzal si v pondělí volno v práci a na pětihodinovou cestu autem jsem vyjel v neděli ráno. Po prázdné dálnici se jelo dobře a po 11. hodině už jsem pod pošmournou oblohou šlapal lesem, kravskými pastvinami a horskými úbočími do sedla pod Arfeldem. Ačkoliv mě většinu dne provázela zatažená obloha, déšť se nakonec naštěstí nespustil.
Na Dlouhé stráně jsme si poprvé vyšlapali už předloni na podzim. Tehdy ale panovala hustá mlha a z jesenických panoramat jsme neviděli nic. Po delší době jsme se tedy rozhodli pro reparát a v krásném skoro letním počasí jsme si výlet zopakovali.
Na brněnské Hády to máme z Líšně kousek a rádi do těch míst chodíme. Ze zdejšího zvláštního propojení opuštěných lomů a navracející se přírody dýchá atmosféra dobrodružství jako ze starých foglarovek. Rádi se touláme malebným Růženiným lomem, drápeme se jeho strmými suťoviskovými svahy, prohlížíme si fantaskně zvrásněné prvohorní usazeniny a užíváme si panoramatické výhledy na Brno a široké okolí.
Po dlouhých deštích a chladném počasí konečně přišel slunečný víkend s jarními teplotami. Nabalili jsme s klukama věci na přespání venku, nasedli jsme v Brně na vlak a rozjeli se za prvním letošním čundrem. Vystoupili jsme v Níhově a hned u nádraží jsme poznali, že po deštích jsou hladiny toků stále zvednuté, silniční podchod byl zaplavený a z malého potůčku Haldy se stala svižná říčka.
Nejdřív mě tato vztahovka bavila, i když je to spíše dámské čtení z červené knihovny. Historky hlavního hrdiny byly zajímavé, v jeho životě se odehrávaly překvapivé, ale uvěřitelné zvraty a jeho okolí bylo vykreslené pěkně detailně a plasticky. Postupně mě ale popisovaný svět začal čím dál tím více nudit. Situace se stále dokola, byť s obměnami, opakovaly, a navíc přibývaly nové, stále nepravděpodobnější.
Prostředí stále sebevědomějších, testosteronem nadupaných macho borců a manažerů, později i celebrit, mě nebavilo. Zařídit prakticky cokoliv nebyl žádný problém, stačilo jen vzpomenout si na vhodného známého, kterých měl hlavní aktér po celém světě nevyčerpatelné zásoby. Když se potřeboval přitulit k nějaké ženě, tak mu stačilo jen projít telefonní seznam a vybrat si. A když potkával nové, ty se do něj zamilovávaly na první pohled. Řešení všech přibývajících konfliktů čím dál tím větším řevem, případně i fyzickým násilím, mi bylo hodně cizí a nesympatické.
Románem prostupuje i velká dávka citů, něhy a lásky, ale protože jsem se s popisovanými osobami nedokázal dobře sžít, tak po mně pozitivní emoce sklouzávaly a nefungovaly. Na druhou stranu je 15 roků lásky řemeslně velice zručně a čtivě sepsaný román. Bohužel ale nepatřím do jeho zamýšlené cílové skupiny.