Domovská stránka
Na velikonoční prázdniny jsme se s Katkou a jejími dětmi vydali do Českého Švýcarska. Cestou do Penzionu Růžák v Růžové jsme se zastavili ve Sloupu v Čechách. Prošli jsme si tu moc pěkný okruh kolem pískovcových skalních útvarů s krásnými vyhlídkami.
Následující den jsme se vydali na cyklo vyjížďku. Prohlédli jsme si rozlehlý Dolský mlýn, který si zahrál v několika pohádkách, příjemně se provětrali a dali si pořádně do těla při závěrečném dlouhém stoupání z Hřenska do Růžové.
Nádherně milý, poetický, moudrý, laskavý a dojemný příběh. Příběh o chlapci, jehož si jako malého sirotka vzali na výchovu prarodiče, jedni z mála indiánů Čerokíů, kteří v Apalačských horách zůstali, a učili ho, jak žít v přírodě a v harmonii s přírodou. Příběh, který dává do kontrastu skromný a přirozený svět Indiánů, jejich hrdost a smutek, s bezohledným a hamižným světem bílého člověka. Moc se mi líbilo vylíčení indiánské povahy, na jednu stranu až dětsky prosté a naivní, na stranu druhou hluboce moudré, přímé a milující.
Šustění kukuřice, teplo ohně ve srubu, hvězdná horská obloha, tajná místa, porozumění beze slov, souznění se zemí, důvěra ve vzájemnou lásku, babiččino čekání na zápraží srubu, dědečkovo řemeslo, milovaný Modráček, ochrana Vrbového Johna a jejich šťastný Malý Strom. A taky Psí hvězda, která všechny spojuje. Indiáni se nikdy nezlobí na své děti, které se večer nevrátí domů a přenocují v lese v horách.
Tolik radosti zažil Malý strom ze života v horách, když se dozvídal, co má sbírat v lese k jídlu, jak se vaří dobrá whisky, koho mají rádi ptáci, proč potřebují ostružiny v dubnu pár dní zimy, jak je příroda schopna lidi uživit, aniž by ji museli rabovat.
Výstižný citlivý popis lidských a zvířecích charakterů byl fascinující. Jemný milý humor protkaný celou knihou byl dojímavý. Po dlouhé době jsem četl příběh, který se mě hluboce dotkl, i mě rozplakal.
Na první letošní čundr jsme se s Katkou vydali na mou oblíbenou Rokytnou. Začínali jsme z Příštpa a za chladného, ale pěkného počasí pokračovali po proudu řeky odlehlou krajinou. Všude kolem kvetly sněženky, rostl medvědí česnek a bobři káceli na březích řeky stromy jako diví. U srubu za Kašparovým mlýnem jsme ze studánky s velkým skokanem hnědým nabrali vodu na vaření a s nastávajícím soumrakem se ubytovali pod tarpem o kus dál na louce za řekou. Zpoza stromu nás pozorovala veverka, přebíhala po stromu nahoru a dolů a ve světle čelovek se jí strašidelně leskly oči.
12 zajímavých detektivních povídek z přelomu 50. a 60. let propojených postavou melancholického detektiva Borůvky. Kniha je psaná příjemnějším, přirozenějším a čtivějším jazykem než Hříchy pro pátera Knoxe. I děj je srozumitelnější a ne tolik zašmodrchaný. Povídky mají zajímavou atmosféru, i když prostředí působí starosvětsky a občas i prudérně. Každý příběh se odehrává v jiných kulisách, v pískovcových skalách, ve sprchách, v dívčí škole.
Poručík Borůvka je příjemně civilní, občas omylný, někdy nerozhodný a občas naprosto nelogicky vzteklý a protivný. Při odhalení pachatele vždy smutně vzdychá. Bohužel odhalení vraha a jeho motivu je mnohdy zarážející. Na základě nepatrných mlhavých indicií detektiv odhalí, jak se vše odehrálo a povídka tím jaksi vyšumí do ztracena.
Celkem shrnuto, kniha neurazí, ale ani kdovíjak nenadchne.
Páter Knox, anglický spisovatel a milovník detektivek, vymyslel desatero pravidel, která by v žádné detektivce neměla být porušena. Josef Škvorecký naopak napsal cyklus deseti povídek, ve kterých daná pravidla porušuje jedno za druhým. Známá Škvoreckého postava, detektiv poručík Borůvka (případně jiní inspektoři) ve spolupráci s bystrou barovou zpěvačkou Evou Adamovou rozlouskávají jeden složitý případ za druhým. Potud vypadá kniha lákavě a zajímavě.
Povídky jsou ale podivně zmatené, překombinované, nepravděpodobné, plné nesmyslných odboček, slovní vaty a rádobyvtipných komentářů. Vyprávění je dost nudné a zdlouhavé a na konci už mě vlastně ani nezajímalo, kdo byl pachatel a jaké pravidlo bylo v povídce porušeno. Hlavní hrdinka je nesympatická, nepříjemně ukecaná a přechytralá, mluví jakýmsi nepřirozeným umělým hovorovým jazykem, do každé věty nuceně vkládá nějaké anglické slovíčko a divné obraty typu Jsem se z toho zfeminizovala. V její blízkosti se odehrává jedna vražda za druhou a všichni vyšetřovatelé jsou takoví ťulpasové, že Eva musí pokaždé celý případ vyřešit za ně. A řešení detektivek je krkolomné a kostrbaté i po vysvětlení.
Škoda, tenhle nápad měl mnohem větší potenciál.
Pošmourno, mlha, zima, dešťové přeháňky, to všechno nás neodradilo od malého výletu do přírody. Vydali jsme se na naši milovanou Jihlavku. Ze Lhánic přes Velkou skálu jsme sešli k řece a vyšlapali nahoru na tichý Templštejn, kde jsme se potulovali mezi starými zdmi. Pak jsme pokračovali divočinou proti proudu řeky až k Babám, tady jsme se vydrápali prudkým svahem opět nahoru na vyhlídku, a potom už jen zpět do Lhánic. Na Jihlavce je krásně i za špatného počasí.
Sněhu bylo letošní zimu poměrně dost, ale kvůli různým nemocem jsme stihli výlet na sněžnicích na poslední chvíli. O jarních prázdninách jsme neměli sílu na nějakou vícedenní výpravu. Vypravili jsme se alespoň na náš oblíbený Keprník, tentokrát ale z východní strany z Červenohorského sedla. Na parkovišti jsme stihli přijet ještě předtím, než spustili lyžařské vleky a začalo davové šílenství. Nasnídali jsme se a začali jsme stoupat do hor. Zatím se sněžnicemi na batozích, protože cesta až k Vřesové studánce byla čerstvě vyfrézovaná rolbou.
Po dlouhé sérii chřipek a nachlazení se mi konečně udělalo trochu líp a zůstat další víkend zavřený doma v bytě už jsem nevydržel. Panovalo krásné zimní počasí, polojasno, přes noc nasněžilo pár centimetrů prašanu. Vydal jsem se na výlet do liduprázdné Drahanské vrchoviny. Šel jsem okruh z Račic přes Rakovecké údolí, Malou Říčku, Olšany a Račice-Pístovice. Za celý den jsem nepotkal ani človíčka a celou cestu jsem stopoval v čerstvém sněhu jen stopy zvířat. Vydařený rekonvalescenční výlet to byl.
Po probuzení z malé smrti každý vyvolený pozná, že nadešel jeho čas. Pozná, že tento vzestup a pád slunce bude jeho poslední. Po něm neodejde s ostatními do Jeskyně chladu, nenarostou mu tukové záhyby pro období spánku, ale svaly a silná hrubá srst, a odejde na poslední hlídku, ze které se nikdy nevrátí. Strážit Awaor před veškerým nebezpečím, které se může objevit. Čelit stále krutější zimě, nepřátelům, krvelačným urughům, a nakonec se odevzdat smrti.
Velmi originální a dobře napsaný příběh z cizího světa. Pěkně byly popsány jeho zvláštnosti a podivnosti, které se velmi logicky odvíjejí od uspořádání sluneční soustavy, ve které se svět Poslední hlídky nachází. Autor se věnuje astrofyzice a díky tomu jsou všechny detaily věcně správné, což oceňuji. Líbil se mi formální jazyk, který Petrásek pro vyprávění použil, k příběhu a k popisované společnosti se velmi hodil. Ačkoliv hrdinové příběhu jsou cizí tvorové, je jeho vyznění velice lidské a i když děj spěje k neodvratnému zániku, neměl jsem na konci pocit zmaru a smutku, ale smíření a naděje.
Skvěle napsaná kniha. Ze začátku jsem měl problém orientovat se v postavách a časových liniích, které se často střídaly a prolínaly, ale postupně mi vše do sebe začalo zapadat. Velká sága o hrůzách a rozporech 20. století prožívaná Leou, výjimečně silnou ženou, bojovnicí, která se nikdy nevzdala. Příběh o její touze žít a přežít.
Sudeťák Hermann účastnící se zvěrstev německé armády v uniformě SS zachrání malou českou holku. Holku, kterou čeká těžká životní cesta. Chvíle šťastného dětství v náhradní německé rodině s Kurtem a Trudi. Nešťastná osamělost po násilném přesunu do Československa po konci 2. světové války. Krátká láska s milovaným Vincentem, než skončil po zinscenovaném procesu v uranovém lágru. Narození dcery Mirabelky, kterou jí úřady násilně odebraly. Osamělost, mizerné zaměstnání a další a další životní rány. Ale i malé jiskřičky naděje a střípky štěstí. A touhy žít.
© 2026 David Cimbůrek
Šablonu vytvořil Anders Noren — Nahoru ↑
