První sníh ve Vysokých Tatrách

Ze Skandinávie jsme se vrátili o pár dní dříve, než bylo v plánu, tak jsme přemýšleli, jak se zbývajícím volnem naložíme. Vyhrál nápad na nějaké lehčí polezení v Tatrách, v místech, která známe, v okolí Brnčály. Ráno jsme měli budíček ve 4, následoval pětihodinový přejezd na parkoviště v Tatranských Matliaroch, a odtud klasické úmorné dvouhodinové stoupání s těžkými batohy k chatě po rozbité cestě v lese.

Na Brnčále nás příjemně překvapila nová, strašně pohodová a vstřícná obsluha. Ubytovali jsme se v podkroví, přebalili batohy a ve dvě hodiny jsme se vydali na první tůru. Chtěli jsme vyjít po řetězech do Velké zmrzlé doliny, odtud traverznout do Malé zmrzlé, pod Jastrabí vežu a pokud bude čas, vylézt na její vrchol cestou Illner-Rülke, případně alespoň do Jastrabího sedla.

Realita však byla trochu jiná. Místo slibovaných několika centimetrů sněhu bylo místy ve žlebech naváto sněhu až po pás a skála byla na mnoha místech pěkně namrzlá. Řetězy do Velké zmrzlé jsme ještě vylezli, ale na traverzu do Malé zmrzlé doliny byly řetězy zafoukané hlubokým sněhem a přimrzlé ke skále, tak jsme postupovali hodně pomalu a těsně před koncem řetězů jsme se museli kvůli nedostatku času otočit a sejít zpátky, raději už v mačkách. Poznali jsme, že to tu tentokrát asi nebude tak jednoduché, jak jsme si původně mysleli, ale přičichnutí k tatranské zimě bylo fajn. Zpátky na Brnčálu jsme docházeli už za šera.

Vzhledem k tomu, že bylo pondělí, nás na chatě bylo jen pár a tak to tam vypadalo trochu nezvykle. Nicméně večeře byla výborná a své porce jsme skoro nemohli sníst. Druhý den, po neméně výborné snídani ve formě švédského stolu, jsme se vydali na Karbunkulový hřeben, s tím, že uvidíme podle podmínek, kam se dostaneme. Nejprve jsme šli po značce do Červené doliny, pak jsme se nepříjemným výstupem škrábali po zasněžené a umrzlé suti do Jastrabího sedla.

Ze sedla dál už jsme pokračovali po karbunkulovém hřebeni. Jižní strana hřebene byla krásně suchá a bez sněhu, ta severní byla bohužel schovaná pod vrstvou nafoukaného sněhu a ledu a byla nepříjemně kluzká. Probojovali jsme se někam za Predný Kopiniak do míst, kde cesta schází z hřebene do traverzu po severní stěně hřebene. Do zasněžených a ledem pokrytých partií se nám příliš nechtělo, navíc už bylo po jedné hodině a nechtěli jsme s brzkým říjnovým západem slunce na hřebeni zatmít, tak jsme se raději vrátili zpátky do Jastrabího sedla. Cestou jsme si mohli užívat krásné výhledy do okolních zasněžených dolin zalitých podzimním sluncem. Zpět sedla jsme došli bez větších potíží, ze sedla dolů se sestupovalo po ledem obalených kamenech hůře, ale bez nehody jsme sešli až na značku a pak na chatu, s rezervou ještě za světla.

Poslední den jsme si vyšlápli do Baraního sedla. Bylo teplo, kolem nuly, předzvěst přicházející fronty. Cesta po řetězech nahoru do Velké zmrzlé doliny byla zateklá ledem daleko víc, než když jsme tu byli poprvé, bez maček už se vyjít nedalo. Nad řetězy jsme se museli probíjet sněhem hlubokým po kolena, místy v návějích skoro až po pás. Před námi byly jen skoro úplně zaváté stopy jednoho člověka, který tu přešel před několika dny, takže stopu jsme si museli prošlapávat sami. Výstup byl namáhavý, ale pod řetězy do sedla jsme se nakonec prošlapali. Řetězy samotné už kupodivu tak zasněžené a zamrzlé nebyly, takže se po nich dalo celkem pohodlně vystoupit až do sedla.

V sedle nás přivítaly úžasné výhledy do Malé studené doliny a silný vítr, ve kterém jsme zůstali jen tak dlouho, abychom nacvakali pár fotek. Eliška už toho měla po tříhodinovém prodíráním se závějemi dost, tak jsme nepokračovali dál na hřeben, ale sešli jsme dolů na chatu. Po obědě jsme přebalili batohy, seběhli k autu a rozjeli se domů. Sice jsme tentokrát nevylezli to, co jsme původně chtěli, ale i tak to byla pěkná tečka za dlouhou dovolenou a letošní horskou sezónou.