Na další výpravu do mně zatím neznámého kouta rakouských hor jsem se nechal inspirovat článkem na výborném serveru NaTreku.cz. Před polednem jsme zaparkovali auto v horní části údolí nad Radmer an der Hasel, naobědvali se, nahodili v počínajícím vedru batohy na záda a začali stoupat vzhůru údolím. Byl to moc pěkný nástup na hřeben, po zpevněných cestách se šlo minimálně,  stezka většinou vedla lesem nebo krásně rozkvetlými alpskými loukami či kravskými pastvinami.

Jakmile jsme se dostali na boční rozsochu Zeiritzkampelu, začala se nám otvírat (bohužel poměrně zamlžená) nádherná panoramata na údolí pod námi a majestátní horu Lugauer tyčící se nad ním, na Hochtor a celý národní park Gesäuse, na hřeben Seckauerských Taur i na masiv Grosser Bösensteinu. Na rozcestí pod vrcholem jsme nechali batohy a na vrchol Zeiritzkampelu (2125 m. n. m.) jsme si vyběhli nalehko.

Poté, co jsme se dosyta vynadívali, sestoupili jsme do sedla Zeiritztörl. Zeiritzkampel by se mohl přejmenovat na Sviští horu, cestou jsme viděli nepřeberné množství svištích nor a slyšeli neustálé sviští hvízdání. Pár plachých svišťů jsme z dálky i zahlédli. Cestou jsme minuli nevábně špinavý a napůl zborcený bivak vystavěný z kamenů. V sedle jsme si postavili přístřešek, nabrali vodu z rychle tajícího sněhového pole, uvařili večeři a příjemně unavení zalezli do spacáků.

Ráno nás vzbudil poblíž pohvizdující svišť na stáži a sílící vítr, který se v noci otočil a teď nám foukal přímo dovnitř přístřešku a nafukoval ho jako balón. Rychle jsme se sbalili, nasnídali a vydali se na další cestu nádhernou alpskou hřebenovkou. Na vrcholu Lahnerleitenspitze (2027 m. n. m.) jsme si udělali pauzu, uvařili kafe a užívali si výhledy.

V sedle Leobnertörl jsme u studánky s pitnou vodou schovali většinu našich věcí do křoví, vzali jen jeden odlehčený batoh a vyrazili na okruh okolo masivu Leobner Mauer. Stoupání na Leobner (2036 m. n. m.) vedlo pěkným sevřeným údolím. Udělali jsme si odbočku na nejvyšší neznačený vrchol Leobner Mauer, sestoupili prudkým klesáním do sedla Haberltörl a vydali se po neznačené pěšince na obchůzku masivu Leobner Mauer. Zpočátku se šlo příjemně lesem, ale severní svah nám dal pěkně zabrat, prodírali jsme se hustým těžko prostupným křovím, užili si trochu bloudění, traverzovali příkré zerodované svahy a nakonec se proplétali kamenným polem. Zpátky do sedla Leobnertörl jsme se vrátili pořádně vyčerpaní a úplně propocení.

Umyli jsme se u studánky, nabrali pitnou vodu a dali se bočním hřebenem stezkou vyšlapanou v hustém borůvčí směrem na Gscheideggkogel (1788 m. n. m.). V nižší nadmořské výšce už bylo pořádné parno a batohy nám těžkly na zádech každým krokem. Abychom si zkrátili cestu, kus za vrcholem jsme opustili pěšinu a sestoupili na šotolinovou cestu vedoucí údolím terénem. Asi to byla chyba, cesta byla zarostlá, velmi příkrá, částečně vedla lesem a  přes kravskou pastvinu. Lepší by asi bylo dojít až na Neuburgalm a na cestu se napojit tam, i za cenu prodloužení trasy. Na prvním rovném plácku u cesty jsme se utábořili, uvařili večeři a pořádně utahaní šli hned spát, tentokrát pod širákem.

Ráno jsme za necelou hodinku seběhli zpátky k autu a rozjeli se směrem k další štaci tohoto výletu, na lezeckou stěnu Wasserfall Klettergarten Losenheim. Na dálničním odpočívadle jsme si uvařili oběd a před polednem už jsme parkovali v Losenheimu. V autě nás sice zdržela pořádná průtrž mračen, ale díky tomu odeznělo nepříjemné vedro a měli jsme celou stěnu skoro jen pro sebe. Prostředí lezecké stěny u vodopádu je krásné, obtížnost akorát tak pro nás, cesty jsou tu dobře odjištěné, končí nahoře kvalitními štandy, i když bohužel chybí karabiny nebo prasečí ocásky na spouštění lezců jističem nebo na jištění top-rope, z vrcholu cest se musí slaňovat. Pořádně jsme si tu zalezli a domů odjížděli až večer, příjemně zničení z parádního výletu.