Po roce jsme se s dětmi opět vypravili do rakouských hor. Tentokrát padla volba na mé oblíbené Rottenmannské Taury, oblast Grosser Bösensteinu. Loni jsme ještě spali na chatě, letos už kluci zvládli nocování v horách. Krátce po poledni jsme nahodili naložené batohy na konci mýtné silnice (vjezd stojí 8 €, nový parkovací automat už bere pouze platební karty) na parkovišti pod Edelrautehütte a vyrazili na cestu.

Nejprve nás čekal dlouhý traverz lesem v úmorném ubíjejícím letním vedru. Potom táhlé stoupání nejprve po pastvinách, pak už po horských chodníčcích směrem k jezeru Gefrorener See. Čím výše jsme byli, tím příjemněji se šlo. Sice stále pražilo slunce, ale se přibývající výškou se ochlazovalo a přidal se příjemný vítr. Kluci sice již po sto metrech pochodu jako obvykle protestovali, že už nemůžou, ale šlapali slušným tempem. U jezera jsme si dali krátkou přestávku a pak rychle vyběhli závěrečný trhák do sedla Gamsscharte. Tady se nám otevřely krásné zamlžené výhledy na hřebeny hor všude okolo nás.

Ze sedla jsme se vydali po úbočí vzhůru vyšlapanou cestou na vrchol Dreistecken a odtud dolů kamenným polem a nepříjemnými suťovisky do sedla Moserscharte. Původní plán byl sejít odtud až dolů ke jezeru Gemeinsee, ale protože na boční rozsoše směrem k Mittersteinu jsme objevili pěkný rovný travnatý plácek, utábořili jsme se na něm. Pro vodu na pití a vaření jsem se pak necelých 200 výškových metrů dolů k jezeru vydal sám a nalehko. Postavili jsme přístřešek proti rose, uvařili večeři a užívali si výhledy na Dreistecken, Grosser Bösenstein, i na Gesäuse včetně Hochtoru, na jehož vrchol se nám podařilo vylézt před rokem.

Noc byla příjemná, bez větru, s jasně svítícími hvězdami a krásně viditelným obloukem Mléčné dráhy. Ráno za stále krásného počasí jsme si dali luxusní snídani v podobě čaje, míchaných vajíček a kávy a horké čokolády. Pobalili jsme se a vydali se na cestu zpět směrem k vrcholu Dreistecken, přes sedlo Gamsscharte na vrchol Sonntagskarspitze, kde jsme si dali svačinu a krátkou pauzu.

Odtud vede směrem na Grosser Bösenstein krásný exponovaný lezecký hřebínek, na těžších místech velmi kvalitně zajištěný ocelovými lany. Nenesl jsem s sebou lano a měl jsem trochu obavy, jak si kluci poradí s těžšími místy s batohem na zádech, ale ukázalo se, že zbytečně. Oba si celou cestu užívali a zvládli jí s naprostým přehledem, ani v obtížnějších partiích nepotřebovali mou pomoc. Jediná úhona, která nás po cestě potkala, byly Matyho roztržené kalhoty, které jsme ale zalátali všemocnou tesa páskou. V závěrečné části stoupání už lehčím terénem nabral Kubík takové tempo, že jsme mu s Matym nestačili a dorazil na vrchol daleko před námi.

Na vrcholu jsme byli sami, udělali jsme si tu delší pauzu a užívali si nádherné výhledy na všechny strany. Prudkým klesáním jsme sestoupili do Elendscharte a odtud už jsme pokračovali už lehkou cestou na Kleiner Bösenstein a odtud dál postupně klesajícím hřebínkem až na Großer Hengst. Tady už dětem s opět nabývajícím vedrem došly síly a bohužel i voda a závěrečné prudké a dlouhé klesání na parkoviště nám trvalo dlouho a museli jsme ho prokládat několika zastávkami.

U auta se klukům síla opět zázračně obnovila a zkusili si nést na zádech i můj těžký batoh. Na parkovišti jsme si na vařiči uvařili večeři, doplnili zásoby tekutin a uložili se ke spaní, kluci v kufru auta, já na trávníku vedle nich. Po náročném dni se nám spalo parádně.

Ráno jsme se rychle sbalili a vyrazili na další cestu, tento den jsme plánovali strávit lezením na Peilsteinu. Kluci ale byli hodně unavení, stále panovalo úmorné vedro a peilsteinské stěny byly obsypané prázdninovými výpravami dalších Čechů. Vylezli jsme jen tři jednoduché cesty a kluci se na nich pěkně vybáli. Hlavně Maty si při tahání cest vyzkoušel, že s rozestupy mezi borháky 3–4 metry se leze úplně jinak než s hustým jištěním na umělých stěnách.

Odpoledne jsme končili úplně upečení a vyřízení, ale spokojení s tím, jak se nám poslední tři dny parádně vyvedly.