I letos jsme se s dětmi vypravili užít si společné alpské dobrodružství. Mezi silným deštěm a bouřkami se nám otevřelo krátké okno pěkného počasí. Kluci jsou zase o něco silnější a vytrénovanější, zvládnou unést těžší batohy, a tak jsme se mohli vypravit na třídenní trek nadivoko po hřebenech rakouských Eizenerzských Alp.
Autor: Dave (Strana 5 z 54)
Velmi silný příběh o vyrůstání dvou chlapců v Afghánistánu sedmdesátých let. Příběh s perfektně popsanými místními reáliemi. Příběh ze světa Paštunů, Hazárů a o nepřekonatelné hranici mezi nimi. Smutné vyprávění o silném přátelství, o lásce, ale především o velké zbabělosti a dlouholetém hryzavém pocitu viny.
A také o náhlé možnosti se té viny zbavit, o možnosti překročit svůj stín, jednou v životě se zachovat statečně, smýt ze sebe alespoň část svého provinění a jaksi mimochodem při tom vykonat trochu dobra.
Morální poselství v knížce obsažené a plasticky popsané hrůzy afghánských válek ve mně budou rezonovat ještě dlouho.
Jako již tradičně každý rok, vydali jsme se s Rendlovými začátkem léta na společný čundr. Tentokrát padla volba na mé oblíbené Tišnovsko. Startovali jsme z obce Skryje a šlapali proti proudu Bobrůvky. Panovalo pěkné počasí, příroda byla krásně zelená, okolí řeky tradičně krásné, a tak nám cesta příjemně utíkala. První větší přestávku jsme udělali u Šafránkova mlýnu, kde si děti vyhrály na dětském hřišti. Je ovšem vidět, že rychle rostou a následné obtížnější skalnaté úseky s řetězy nikomu nedělaly problémy.
Na návrat do hornatého divokého okolí jezera Etrachsee ve Schladmingských Taurách jsem se moc těšil. Neodradil mě ani silný sobotní déšť. Přibalil jsem do batohu pláštěnku, vzal si v pondělí volno v práci a na pětihodinovou cestu autem jsem vyjel v neděli ráno. Po prázdné dálnici se jelo dobře a po 11. hodině už jsem pod pošmournou oblohou šlapal lesem, kravskými pastvinami a horskými úbočími do sedla pod Arfeldem. Ačkoliv mě většinu dne provázela zatažená obloha, déšť se nakonec naštěstí nespustil.
Na Dlouhé stráně jsme si poprvé vyšlapali už předloni na podzim. Tehdy ale panovala hustá mlha a z jesenických panoramat jsme neviděli nic. Po delší době jsme se tedy rozhodli pro reparát a v krásném skoro letním počasí jsme si výlet zopakovali.
Na brněnské Hády to máme z Líšně kousek a rádi do těch míst chodíme. Ze zdejšího zvláštního propojení opuštěných lomů a navracející se přírody dýchá atmosféra dobrodružství jako ze starých foglarovek. Rádi se touláme malebným Růženiným lomem, drápeme se jeho strmými suťoviskovými svahy, prohlížíme si fantaskně zvrásněné prvohorní usazeniny a užíváme si panoramatické výhledy na Brno a široké okolí.
Po dlouhých deštích a chladném počasí konečně přišel slunečný víkend s jarními teplotami. Nabalili jsme s klukama věci na přespání venku, nasedli jsme v Brně na vlak a rozjeli se za prvním letošním čundrem. Vystoupili jsme v Níhově a hned u nádraží jsme poznali, že po deštích jsou hladiny toků stále zvednuté, silniční podchod byl zaplavený a z malého potůčku Haldy se stala svižná říčka.
Nejdřív mě tato vztahovka bavila, i když je to spíše dámské čtení z červené knihovny. Historky hlavního hrdiny byly zajímavé, v jeho životě se odehrávaly překvapivé, ale uvěřitelné zvraty a jeho okolí bylo vykreslené pěkně detailně a plasticky. Postupně mě ale popisovaný svět začal čím dál tím více nudit. Situace se stále dokola, byť s obměnami, opakovaly, a navíc přibývaly nové, stále nepravděpodobnější.
Prostředí stále sebevědomějších, testosteronem nadupaných macho borců a manažerů, později i celebrit, mě nebavilo. Zařídit prakticky cokoliv nebyl žádný problém, stačilo jen vzpomenout si na vhodného známého, kterých měl hlavní aktér po celém světě nevyčerpatelné zásoby. Když se potřeboval přitulit k nějaké ženě, tak mu stačilo jen projít telefonní seznam a vybrat si. A když potkával nové, ty se do něj zamilovávaly na první pohled. Řešení všech přibývajících konfliktů čím dál tím větším řevem, případně i fyzickým násilím, mi bylo hodně cizí a nesympatické.
Románem prostupuje i velká dávka citů, něhy a lásky, ale protože jsem se s popisovanými osobami nedokázal dobře sžít, tak po mně pozitivní emoce sklouzávaly a nefungovaly. Na druhou stranu je 15 roků lásky řemeslně velice zručně a čtivě sepsaný román. Bohužel ale nepatřím do jeho zamýšlené cílové skupiny.
O Velikonocích jsme s klukama vzali prarodiče na výlet do Žďárských vrchů. Vyšli jsme si prohlédnout prastarou zříceninu hradu Štarkov a za výhledy jsme vylezli na skálu Prosíčka. Bylo pošmourno a poletovaly veliké sněhové vločky, což bylo milejší, než kdyby pršelo a ke zdejší kopcovité skalnaté krajině se sněžení dobře hodilo. Pro kluky to byla jen menší procházka, zato babička dostala pořádně zabrat. Výlet se ale povedl a nakonec byli spokojení všichni.
Mimozemská návštěva po sobě na Zemi zanechala několik Zón plných nepochopitelných, nebezpečných a mnohdy smrtících artefaktů, a zase zmizela. Lidi se kontaktovat nepokusila. Neměla o ně zájem? Nevšimla si jich? Nikdo neví. Třeba si jen udělala, podobně jako lidé, jen krátký piknik u cesty, o místní život se nezajímala a lidé teď, podobně jako divoká zvířata v lese, postupně zkoumají podivné odpadky, které tu po návštěvě zbyly.
Úžasně se mi líbilo, s jakou kreativitou je Zóna popisovaná. Komáří mýtiny, skořepiny, ježibabí rosol, nečekané důsledky cizích předmětů, lidé poznamenaní neštěstími. Přesto mi na konci knihy přišla cizozemská návštěva stejně záhadná, jako na začátku. Originální nápad nebyl vyždímaný ze svého potenciálu do poslední kapky a zachoval si svou tajemnost, což mi přišlo sympatické.