Na návrat do hornatého divokého okolí jezera Etrachsee ve Schladmingských Taurách jsem se moc těšil. Neodradil mě ani silný sobotní déšť. Přibalil jsem do batohu pláštěnku, vzal si v pondělí volno v práci a na pětihodinovou cestu autem jsem vyjel v neděli ráno. Po prázdné dálnici se jelo dobře a po 11. hodině už jsem pod pošmournou oblohou šlapal lesem, kravskými pastvinami a horskými úbočími do sedla pod Arfeldem. Ačkoliv mě většinu dne provázela zatažená obloha, déšť se nakonec naštěstí nespustil.

Výstup 1000 výškových metrů mi dal celkem zabrat, je začátek sezóny a nohy ještě nejsou na velké převýšení zvyklé. Díky parádním výhledům ale únava rychle odezněla a já pokračoval hřebenovkou přes Arfeld, Rupprechtseck a Dachleiteck do sedla Günster Scharte. Letos napadlo hodně sněhu a cesta vedoucí k jezerům jižně od Sauofen ležela pod stále rozlehlými a příkrými sněhovými poli. Podařilo se mi je ale úspěšně obejít terénem.

Zvládl jsem vylézt i na samotný vrchol Sauofen, kdy jsem kvůli všudypřítomnému sněhu nemohl podejít nejskalnatější část hřebene, ale lezl jsem přímo po hřebeni. Výhledy na všechny strany na horské masivy, částečně se zelenající a částečně stále skryté po sněhem, svištění větru v údolích hluboko pode mnou, občasné zapískání horského sviště, to všechno byl nádherný zážitek, který bral dech.

Podle původního plánu jsem chtěl ještě zkusit vylézt na vrchol Schimpelgrat, ale trasa vypadala hodně příkrá a těžká a i díky pokročilému času a množství sněhu na cestě jsem pokus odložil na někdy příště, nejspíš i s lezeckým vybavením.

U jezírek západně od Sauofen jsem dlouho hledal rovné místo v závětří, nakonec jsem musel přístřešek postavit na větru, dobře ho ukotvit a pro jistotu ještě obložit a zatížit kameny. Večer se hodně ochladilo a při vaření večeře a během testování nového vodního filtru (Sawyer Micro Squeeze), kdy jsem se máchal v ledové vodě, jsem pořádně vymrzl. Péřový spacák mě ovšem spolehlivě opět zahřál a já navzdory silným poryvům větru spal celou noc jako špalek.

Ráno jsem se probudil do krásného azurového bezvětrného dne, s plachou přístřešku plnou rosy a s námrazou na okolní trávě. Snídaně s výhledy na okolní hory zalité paprsky vycházejícího slunce byla úžasná. Následný sestup do údolí mezi Schimpelgratem a Süssleiteckem jsem si užil. Kličkování mezi sněhovými a kamennými poli, prudkými srázy a horskými bystřinami bylo pestré a vodopády sílícího potoka v nižších zelených částech údolí byly přenádherné.

Sotva znatelnou mysliveckou pěšinou jsem přešel sedlem do vedlejšího údolí a napojil se na turistickou značku vedoucí okolo jezer Breitenbachsee a Schimpelsee. Na rozcestí jsem se vydal odbočkou směrem na vrchol Süssleiteck. Cesta byla opět pod sněhem a obcházení po kamenných polích bylo úmorné. Některá místa na příkrém úbočí hory už obejít nešla a tak jsem se při traverzu sněhových polí i trochu vybál, podklouznutí by mohlo vést k několikasetmetrové jízdě jako po tobogánu končící na velkých balvanech dole. Do hřebenového sedla jsem ještě vystoupat dokázal, ale asi 150 metrů před samotným vrcholem mě zastavilo velmi příkré sněhové pole zakrývající pomocné řetězy, do kterého jsem se bez maček neodvážil pustit. Cesta zpět dolů byla ještě nebezpečnější než předchozí stoupání, podařilo se mi jí ale zvládnout bez úhony.

V sedle Schimpelscharte jsem si v ruinách kamenného domku uvařil polévku k obědu. Nakoukl jsem na krásný východní hřeben Bauleitecku, cestu trojkové obtížnosti s místy, kde se musí slaňovat. Pěkné lákadlo někdy na příště.

Jako náplast na předchozí nezdolaný vrchol jsem nalehko vyběhl víceméně chodeckým terénem na vrchol Schimpelspitz za asi nejhezčími výhledy celého treku. Potom už mě, jako daň za předchozí fantastické zážitky, čekal jen dlouhý táhlý úmorný sestup k autu zaparkovanému u Etrachsee a pět hodin za volantem, během kterých se mi ani nechtělo spát, jak jsem byl nabitý předchozími zážitky.

Schladmingské Taury jsou zkrátka nádherné, je to jedno z mých srdečních míst. Za celé dva dny jsem tu nepotkal jediného človíčka. Viděl jsem kamzíky, sviště, kteří na mě pískali, srnce, kteří na mě štěkali, kavčata, která na mě krákala, a po dlouhé době zase slyšel na vrcholcích hor táhlé a teskné hučení větru v divokých opuštěných horských údolích.