Druhá kniha z detektivní série s detektivem Tomášem Volfem mi přišla ještě lepší než ta první. Navzdory tomu, že prakticky celé vyšetřování případu spočívá v poslouchání vzpomínek jiné osoby mě knížka bavila moc. Postupné odkývání podrobností případu pomsty dávné křivdy bylo napínavé, pár překvapivých zvratů se tu taky objevilo, příběh byl propracovanější než v případě Polednice. Atmosféra ponuré příhraniční šumavské vísky byla vylíčená správně plasticky. A závěrečný příběh líčící poválečný odsun německých obyvatel vesnice spojený s osobní tragédií malého chlapce byl napsaný tak civilně a nenuceně, že mi z něj šel mráz po zádech.
Původně jsme s dětmi plánovali zimní výpravu na sněžnicích na Velkou Fatru. Ale pak jsem si řekl, že v Krkonoších jsme spolu ještě nebyli a kluci by se měli podívat na nejvyšší horu České republiky. V létě se masového výstupu na Sněžku zúčastnit odmítám. Ale v zimě je to něco jiného. Zarezervoval jsem ubytování v krkonošských boudách, nabalili jsme vybavení do velké zimy a v sobotu ráno v půl šesté jsme vyjížděli vstříc zimnímu dobrodružství.
Kam se vypravit do zimních hor za špatného počasí? Do Jeseníků už se mi znovu nechtělo, ale napadly mě Krkonoše. Ještě jsem tam nebyl a říkal jsem si, že za silného větru a chumelení by tam nemusely být tak početné davy. Chyba lávky. V deset hodin dopoledne už byla všechna parkoviště v Horní Malé Úpě beznadějně plná. S velkým štěstím jsme obsadili poslední volné místo na placeném parkovišti na polské straně. Na výlet se mi podařilo nalákat dva další odvážlivce, a tak jsme měli druhé auto na dlouhý přejezd do Rokytnice nad Jizerou. Tady ještě pár posledních volných míst na parkovišti zůstalo.
Velmi příjemná pohodová detektivka z českého prostředí. Děj je sice poměrně jednoduchý a průhledný, ale text je napsaný hodně čtivě, má dobrou atmosféru, s přirozenými dialogy, se správně dávkovanou gradací a s množstvím drobných detailů, které příběh správně okořenily. Linka ze života mentálně postižených je nápaditá a věrohodná. Nejvíce se mi však líbil podrobný popis samotného vyšetřování a jiskřivé popichování dvou nekonformních nesourodých protagonistů, kteří, ač každý úplně jiný, se navzájem dobře doplňovali. Škoda jen několika logických nesrovnalostí a trochu odbytého závěru.
Pět základních smyslů zná asi každý. Ale evoluce je velice vynalézavá a každému živočichovi promyšleně upravila jeho sadu smyslů na míru, aby byla uzpůsobená jeho životnímu prostředí. A navíc existuje mnoho dalších smyslů, které různí živočichové důvtipně používají. Magnetorecepce, smysl pro vnímání elektrického pole, feromony, a další. Při čtení mě fascinovalo, jak umí být evoluce vynalézavá a tvořivá, jak často k podobným výsledkům dospěla úplně jinými cestami, mnohokrát naopak vyšla ze společných základů, aby smyslové orgány uzpůsobila velmi specifickým potřebám. A také jsem nevycházel z úžasu, jak detailní podrobnosti o historii vývoje různých smyslů umí vědci získat z genetické informace. Mnoho poznatků zmiňovaných autorem pochází z aktuálních nedávných objevů.
Kniha mi chvílemi připomínala encyklopedii. Jsou tu zmiňované stovky a stovky různých živočichů a jejich mikropříběhy, nečekaná a vtipná použití jejich smyslů, souvislosti, popisy důmyslných experimentů použitých pro odhalení vlastností jejich smyslů. To vše psané velmi srozumitelnou, čtivou, a místy i vtipnou formou.
V brněnské kotlině vládlo pošmourné podzimní počasí. Blížil se volný víkend, zachtělo se mi zase po čase užít si sněhu a vyzkoušet nový stan. Když předpověď počasí hlásila pro Jeseníky sněhovou kalamitu, závěje, zvýšené lavinové nebezpečí a silný vítr, neváhal jsem ani chvíli a v sobotu brzy ráno už jsem seděl v hustém sněžení za volantem a mířil na sever. Chvílemi jsem myslel, že nedojedu, málem jsem uvízl na neprohrnuté zasněžené silnicí zasypané polámanými větvemi. Auto ale po sněhu statečně driftovalo a zátaras ze spadlého stromu odstranili hasiči pár minut před tím, než jsem tím místem projížděl, takže jsem nakonec dojel až na parkoviště u Skřítka.
Asi má poslední kniha od tohoto autora. Náměty sci-fi povídek jsou sice poměrně originální a zajímavé, do jisté míry i vědecky podložené, ale zpracování nepodařené a závěr většinou úplně tragický, vyšuměný do ztracena.
Mizerné dialogy, absence jakékoliv psychologie postav, zaryté lpění na škatulkování všech událostí do věků či ér, to vše knížku příliš sráží. Všichni lidé jsou takřka bez emocí, a když už nějaké mají, tak je nedůvěryhodně přehánějí. Pohnutky aktérů jsou často úplně scestné. Během každé globální katastrofy se celé lidstvo chová jako tupá jednolitá poslušná masa, která se bez protestů podřídí všemu, co moudří vůdcové vymyslí.
S dávkou hrůzy si kladu otázku, zda takto popisované chování lze přičíst na vrub pouze autorovi, nebo zda je vlastní většině Číňanů. Skutečně se mi líbila jen jediná krátká kapitola věnovaná historii jedné mravenčí říše a pojmu morálky. A to je bohužel málo.
Oblast Jeseníků severovýchodně od Videlského sedla – údajně opuštěnou a liduprázdnou – už jsem měl vyhlédnutou delší dobu, chtěl jsem tu původně podniknout trek na sněžnicích. Zima je ovšem letos velmi mírná, počasí skoro jarní a nabízí pochození spíše po blátě než na sněhu. Ale vyrazil jsem i tak. Na výlet se přidala Terka, která si chtěla vyzkoušet nocování pod širákem za nočního mrazíku.
Konečně přišly pořádné mrazy a sněhová kalamita. Nabalil jsem vybavení a vydal jsem se užít si pořádnou jesenickou zimu. Cesta autem zasněženou republikou (i v Brně bylo čerstvých 20 cm sněhu) byla náročná, nejadrenalinovější ovšem tradičně bylo probít se v Ramzové neprohrnutou silnicí posledních 200 metrů z hlavní silnice na zasněžené parkoviště.
Kluci už se nemůžou dočkat pořádné zimy. A protože v okolí Brna stále panuje podzim, vyjeli jsme za čerstvým sněhem na jednodenní výpravu do Jeseníků. Protože denního světla už moc není, vstávali jsme hodně brzy, ale děti byly tak natěšené, že ráno vyskočily z postele samy. V šest hodin jsme nasedali do auta, cestou jsme přibrali Terku a po půl deváté jsme po snídani vyráželi z Karlovy Studánky na cestu.