David Cimbůrek

Lustiga jsem znal jako brilantního vypravěče z jeho fascinujícího vyprávění o svém životě Zpověď. Z vyprávění o jeho zážitcích z koncentračních táborů šel mráz po zádech. Dita Saxová je román o židovské dívce, která prošla podobným utrpením. Jako jedna z mála přežila a po válce se pokouší začít žít jako dříve, ačkoliv to není dost dobře možné. Protože poválečná svoboda je v mnoha ohledech složitější a obtížnější, než smrtelný řád v koncentračním táboře.

Vynikající psychologický příběh, ve kterém jsou pochody dívčí mysli popsány s neuvěřitelnou plastičností a do nejmenších podrobností. Těžko uvěřit, že tu knihu nenapsala žena. Není to oddechová literatura, knížka se mi četla se poměrně obtížně, ačkoliv jsem se od ní nemohl odtrhnout. Vyžaduje soustředění, protože autor hodně přeskakuje v ději sem a tam, od popisu konkrétních věcí k myšlenkám, mezi osobami i v čase, ale právě taková podoba myšlenek mladé dívky mi přijde velmi realistická. Skvělý román.

Nad úderným podtitulem knihy Brutální román o lásce k životu jsem se ze začátku s nadhledem pousmíval, ale s přibývajícími stránkami ze mě přezíravost vyprchala, aby se přeměnila v respekt. Jak ke spisovatelskému umění pana Formánka, tak k osobě vzteklého starce pana Bernarda Marese, o kterém román vypráví.

Tak plný a bohatý život totiž prožil jen málokdo. Krušné mládí v sirotčinci, nadšený vstup do německé armády, druhá světová válka na ruské frontě… Už to by stačilo na celý román, v tomto případě je to ovšem pouze jeho předehra. Další životní kotrmelce vedly Bernarda do vítězné Rudé armády, odkud se ovšem rychle poroučel do cely smrti, aby z ní zázračně vyšel a vypracoval se na stranického funkcionáře, který se za nepovedenou emigraci posléze na dlouhá léta poroučel do komunistického kriminálu. A děj pokráčuje dál a dál skoro až do současnosti…

Příběh je to strhující a četl jsem ho jedním dechem. Tak událostmi nabitý život je opravdu výjimečný. Formánek mezi stránky Maresových osudů vkládá vsuvky ze života vlastního a ač by se to nezdálo, jeho vlastní světoboly s chlastem, umírajícím tátou a rozpadlou rodinou tvoří s příběhem nevrlého starce výborně poskládaný celek.

Tato knížka patří k tomu nejlepšímu, co jsem kdy četl.

Pan Golding se rozhodl zahrát si na dětského psychologa. Vymyslel si příběh o skupině chlapců, kteří se během druhé světové války ocitli bez prostředků a doprovodu dospělých na opuštěném tichomořském ostrově. Tady se snaží vytvořit fungující organizovanou společnost, která bude schopna se uživit a postarat o kouřový signál pro záchránce. Až potud je to nápad poměrně zajímavý, dávající prostor pro dobrý příběh. Jenže podlě mě je knížka psaná tak akademicky a odtržená od reality, že to, co je v ní popsáno, by se ve skutečnosti nikdy stát nemohlo. Ano, davová psychóza umí udělat šílené věci, ale v Pánu much je postupně houstnoucí atmosféra ve skupině budovaná příliš nevěrohodně. Závěrečné krvavé vražedné finále se dle mého názoru nevymklo z rukou skupině kluků v příběhu, ale spisovateli. Bohužel si myslím, že z dobrého nápadu zdaleka nevytěžil tolik, kolik mohl.