Poutavé románové vyprávění o nelehkém životním údělu havířů a jejich rodin v Karviné na počátku minulého století. Příběh o malé pastevecké vesnici, která díky těžbě uhlí zažije veliký rozkvět, aby později zašla na úbytě a zůstal po ní jen šikmý kostel čnící osamoceně do pusté krajiny.
Kniha začíná velikým důlním neštěstím roku 1894, které tragicky zasáhlo do života mnoha obyvatel celého kraje. Patří mezi ně i hlavní postavy knihy, jejichž pohnuté osudy jsou ve vyprávění po následující čtvrtstoletí popisovány. Barbora, Julka a Ludwik procházejí tři naprosto odlišné dějové linie, které se ovšem na mnoha místech proplétají a vytvářejí plastický obraz dávných časů, kdy lidé museli bojovat o živobytí mnohem drsněji, než je pro nás dnes vůbec představitelné.
Za mě veliké zklamání. Na knížku jsem byl natěšený, líbil se mi její formát i pěkně vyvedená obálka. I začátek byl nadějný, popisoval klasický postapokalyptický svět po globální epidemii moru. Lidé se vrátili k lovu, zemědělství, přežívaly osamocené farmy a kolonie. A k tomu despotický generál toužící ovládnout celé široké okolí. Nic originálního, ale vcelku dobře a čtivě napsané.
Druhý díl série Kvazi byl takový nemastný neslaný. Ne že by byl vyloženě špatný, ale děj neodsýpá tak rychle a plynule. Příběh je příliš rozvláčný, příliš se v něm filozofuje a zpívají ruské písně. Mezi akčními scénami je vždy 20-30 stránek poměrně nudné vaty. Zajímavé nové nápady již byly vytěžené v první knize a nových objevů a skutečností v pokračování není tolik na to, aby byl příběh dostatečně poutavý a zajímavý.
