Po mnoha a mnoha letech jsem se nechal vytáhnout kamarády na běžky. Za příjemně slunečného, ale pořádně mrazivého a větrného počasí jsme se vydali do Velkého Vrbna zajezdit si na upravených trasách okolo Paprsku. Když jsem na parkovišti u auta poprvé nacvakl boty do lyží, mé pocity byly všelijaké. Dlouho jsem na běžkách nestál, ani kdysi jsem na mnoho kilometrů nenajezdil a mé předchozí zkušenosti s nimi většinou byly neradostné, buď se mi na skluznice lepily hroudy sněhu, nebo totálně prokluzovaly.
Letošní jarní prázdniny udělali kluci vzpouru. Odmítli jít na zimní přechod se spaním po chatách a uvolili se pouze na jednodenní výlety z jedné základny. Vymýšlel jsem dlouho místo, kde jsme ještě nebyli, a volba nakonec padla na Jizerské hory. Našel jsem pěkné levné ubytování, prožil tradiční peklo s vymýšlením, chystáním a balením jídla a vybavení, a vyjeli jsme na 3 dny objevovat nová neznámá místa. Pokračovat ve čtení
Zachtělo se mi zase po dlouhé době přespat venku a zároveň prozkoumat nějaká nová místa. Rozhodl jsem se prochodit další část České Kanady, kterou jsem objevil teprve loni a zalíbilo se mi v ní. Sníh už sice nebyl, ale pořádně mrzlo a foukal studený vítr, takže nehrozilo bláto a o zimní podmínky jsem měl postaráno. V sobotu dopoledne jsem zaparkoval auto v Českém Rudolci a vydal se mezi loukami a lesy po stezce pojmenované po Johannu Georgu Graselovi, známém lupiči a vrahovi.
Za mrazivého větrného dne jsme vyrazili s kluky na místa Moravského krasu, která jsme spolu zatím nestihli projít. Začínali jsme ve Sloupu, v Šošůvce si prohlédli zatopený lom, vyběhli jsme na vyhlídku na Helišově skále. V Holštejně jsme se vydrápali na zříceninu, prolezli jeskyni Hladomorna a žasli, jak je vůbec možné lézt zdejší těžké bouldery. Předchozí večer jsme se na videu dívali na Adama Ondru, jak tu leze cestu Terranova 8C+, a teď jsme u ní stáli a osahávali její miniaturní chyty v převisu. Zvláštní pocit.
Prvotina Jiřího Březiny mě svým námětem příliš nezaujala. Malé dívce se před lety v malé obci prý zjevil anděl a mladý začínající novinář postupně zjišťuje, jak to bylo doopravdy. Ale protože mám rád Březinův styl psaní a jeho následující knihy s mi líbily, pustil jsem se i do této.
Četl jsem její druhé revidované proškrtané vydání a bylo to dobře. Sice se v příběhu objevují zajímavé uvěřitelné postavy, dobré dialogy i atmosféra, ale i tak mi první půlka knihy připadala zbytečně zdlouhavá, rozvleklá a nezáživná. A motiv ukrývaného tajemství, které znají všichni okolo kromě čtenáře, nemám rád.
Na výlet na Tišnovsko jsem vyjížděl za inverzního pošmourna. Teplota byla lehce pod nulou a mlha namrzala na keřích a stromech. Na krajinu padlo zvláštní ticho a ven vyšel málokdo. Ze Žďárce jsem šel po vyježděné cestě podél proudu mé oblíbené Libochovky, minul Sochorskou skálu, prošel pod kutinským viaduktem a podél železniční trati pokračoval přes Řikonín do Újezdu u Tišnova a odtud po silnici a dlouhou nudnou asfaltkou mezi poli až do Skryje. Ještě že mrzlo, bláta bylo po cestě požehnaně.
Nesmírně zvláštním a poetickým způsobem vyprávěná novela mi i při několikátém čtení opět učarovala. V dlouhých souvětích se na mě postupně zdánlivě bez ladu a skladu, živelně, ale úchvatně linul příběh Miloše Hrmy, vyprávění o jeho službách na malém nádraží, o jeho lásce k Máše (… a podívala se mi do očí, a že to bylo v příkopě, ve vysoké lebedě, nastavil jsem ústa a skrz ten natřený drát jsme se políbili, a když jsme otevřeli oči, ona měla na ústech takovou červenou kundičku a já taky, rozesmáli jsme se a od té doby jsme byli šťastni.) a o jeho milostných trampotách, o přednostovi stanice, jehož vysněná kariéra drážního inspektora se hroutí (Inspektorská zahrádka je v prdeli!), o bonviánském výpravčím Hubičkovi a o orazítkované zadnici telegrafistky Zdeničky.
Konečně mělo začít pořádně mrznout a napadl i nějaký nový sníh. Měl jsem před sebou volný víkend a nebylo tedy co řešit, po velmi dlouhé době jsem opět sbalil svou zimní výbavu na přespání venku a vyjel do hor. Nevymýšlel jsem žádnou novou trasu, ale oprášil osvědčený okruh z Ramzové. S těžším batohem než obvykle a stále do kopce se mi zpočátku šlapalo ztěžka, ale nikam jsem nespěchal a chůze tichým zasněženým lesem proti proudu Vražedného potoka byla příjemná.
I když tato zima sněhově za moc nestojí, přesto jsme se chtěli alespoň jednou podívat během zimních prázdnin do hor na sněžnice. Vybrali jsme okruh ze Skřítka přes Jelení studánku. Abychom se vyhnuli frekventovaným běžkařským trasám, šli jsme neprve po červené značce až k chatě U Huberta. Tady jsme alespoň na malý úsek k Medvědím skálám nasadili sněžnice. Jinde nebyly potřeba, buď byl sníh ušlapaný, nebo ho bylo příliš málo.
Miluju opuštěnou divokou krajinu kolem řeky Rokytná. Už jsem tu byl mnohokrát, přesto však je tu stále co objevovat. Tentokrát jsem se sem vypravil na celodenní výlet. Startoval jsem z Rešic, chvíli postál u Dolmena, památníku, stojícího zde již skoro sto let a připomínajícího tragickou smrt mladíka Lea, který na tomto místě rád sedával, a pokračoval na východ liduprázdnou krajinou mezi poli a lesy až za Přešovice.