Na první letošní čundr jsme se s Katkou vydali na mou oblíbenou Rokytnou. Začínali jsme z Příštpa a za chladného, ale pěkného počasí pokračovali po proudu řeky odlehlou krajinou. Všude kolem kvetly sněženky, rostl medvědí česnek a bobři káceli na březích řeky stromy jako diví. U srubu za Kašparovým mlýnem jsme ze studánky s velkým skokanem hnědým nabrali vodu na vaření a s nastávajícím soumrakem se ubytovali pod tarpem o kus dál na louce za řekou. Zpoza stromu nás pozorovala veverka, přebíhala po stromu nahoru a dolů a ve světle čelovek se jí strašidelně leskly oči.
12 zajímavých detektivních povídek z přelomu 50. a 60. let propojených postavou melancholického detektiva Borůvky. Kniha je psaná příjemnějším, přirozenějším a čtivějším jazykem než Hříchy pro pátera Knoxe. I děj je srozumitelnější a ne tolik zašmodrchaný. Povídky mají zajímavou atmosféru, i když prostředí působí starosvětsky a občas i prudérně. Každý příběh se odehrává v jiných kulisách, v pískovcových skalách, ve sprchách, v dívčí škole.
Poručík Borůvka je příjemně civilní, občas omylný, někdy nerozhodný a občas naprosto nelogicky vzteklý a protivný. Při odhalení pachatele vždy smutně vzdychá. Bohužel odhalení vraha a jeho motivu je mnohdy zarážející. Na základě nepatrných mlhavých indicií detektiv odhalí, jak se vše odehrálo a povídka tím jaksi vyšumí do ztracena.
Celkem shrnuto, kniha neurazí, ale ani kdovíjak nenadchne.
Páter Knox, anglický spisovatel a milovník detektivek, vymyslel desatero pravidel, která by v žádné detektivce neměla být porušena. Josef Škvorecký naopak napsal cyklus deseti povídek, ve kterých daná pravidla porušuje jedno za druhým. Známá Škvoreckého postava, detektiv poručík Borůvka (případně jiní inspektoři) ve spolupráci s bystrou barovou zpěvačkou Evou Adamovou rozlouskávají jeden složitý případ za druhým. Potud vypadá kniha lákavě a zajímavě.
Povídky jsou ale podivně zmatené, překombinované, nepravděpodobné, plné nesmyslných odboček, slovní vaty a rádobyvtipných komentářů. Vyprávění je dost nudné a zdlouhavé a na konci už mě vlastně ani nezajímalo, kdo byl pachatel a jaké pravidlo bylo v povídce porušeno. Hlavní hrdinka je nesympatická, nepříjemně ukecaná a přechytralá, mluví jakýmsi nepřirozeným umělým hovorovým jazykem, do každé věty nuceně vkládá nějaké anglické slovíčko a divné obraty typu Jsem se z toho zfeminizovala. V její blízkosti se odehrává jedna vražda za druhou a všichni vyšetřovatelé jsou takoví ťulpasové, že Eva musí pokaždé celý případ vyřešit za ně. A řešení detektivek je krkolomné a kostrbaté i po vysvětlení.
Škoda, tenhle nápad měl mnohem větší potenciál.
Pošmourno, mlha, zima, dešťové přeháňky, to všechno nás neodradilo od malého výletu do přírody. Vydali jsme se na naši milovanou Jihlavku. Ze Lhánic přes Velkou skálu jsme sešli k řece a vyšlapali nahoru na tichý Templštejn, kde jsme se potulovali mezi starými zdmi. Pak jsme pokračovali divočinou proti proudu řeky až k Babám, tady jsme se vydrápali prudkým svahem opět nahoru na vyhlídku, a potom už jen zpět do Lhánic. Na Jihlavce je krásně i za špatného počasí.
Sněhu bylo letošní zimu poměrně dost, ale kvůli různým nemocem jsme stihli výlet na sněžnicích na poslední chvíli. O jarních prázdninách jsme neměli sílu na nějakou vícedenní výpravu. Vypravili jsme se alespoň na náš oblíbený Keprník, tentokrát ale z východní strany z Červenohorského sedla. Na parkovišti jsme stihli přijet ještě předtím, než spustili lyžařské vleky a začalo davové šílenství. Nasnídali jsme se a začali jsme stoupat do hor. Zatím se sněžnicemi na batozích, protože cesta až k Vřesové studánce byla čerstvě vyfrézovaná rolbou.
Po dlouhé sérii chřipek a nachlazení se mi konečně udělalo trochu líp a zůstat další víkend zavřený doma v bytě už jsem nevydržel. Panovalo krásné zimní počasí, polojasno, přes noc nasněžilo pár centimetrů prašanu. Vydal jsem se na výlet do liduprázdné Drahanské vrchoviny. Šel jsem okruh z Račic přes Rakovecké údolí, Malou Říčku, Olšany a Račice-Pístovice. Za celý den jsem nepotkal ani človíčka a celou cestu jsem stopoval v čerstvém sněhu jen stopy zvířat. Vydařený rekonvalescenční výlet to byl.
Po probuzení z malé smrti každý vyvolený pozná, že nadešel jeho čas. Pozná, že tento vzestup a pád slunce bude jeho poslední. Po něm neodejde s ostatními do Jeskyně chladu, nenarostou mu tukové záhyby pro období spánku, ale svaly a silná hrubá srst, a odejde na poslední hlídku, ze které se nikdy nevrátí. Strážit Awaor před veškerým nebezpečím, které se může objevit. Čelit stále krutější zimě, nepřátelům, krvelačným urughům, a nakonec se odevzdat smrti.
Velmi originální a dobře napsaný příběh z cizího světa. Pěkně byly popsány jeho zvláštnosti a podivnosti, které se velmi logicky odvíjejí od uspořádání sluneční soustavy, ve které se svět Poslední hlídky nachází. Autor se věnuje astrofyzice a díky tomu jsou všechny detaily věcně správné, což oceňuji. Líbil se mi formální jazyk, který Petrásek pro vyprávění použil, k příběhu a k popisované společnosti se velmi hodil. Ačkoliv hrdinové příběhu jsou cizí tvorové, je jeho vyznění velice lidské a i když děj spěje k neodvratnému zániku, neměl jsem na konci pocit zmaru a smutku, ale smíření a naděje.
Skvěle napsaná kniha. Ze začátku jsem měl problém orientovat se v postavách a časových liniích, které se často střídaly a prolínaly, ale postupně mi vše do sebe začalo zapadat. Velká sága o hrůzách a rozporech 20. století prožívaná Leou, výjimečně silnou ženou, bojovnicí, která se nikdy nevzdala. Příběh o její touze žít a přežít.
Sudeťák Hermann účastnící se zvěrstev německé armády v uniformě SS zachrání malou českou holku. Holku, kterou čeká těžká životní cesta. Chvíle šťastného dětství v náhradní německé rodině s Kurtem a Trudi. Nešťastná osamělost po násilném přesunu do Československa po konci 2. světové války. Krátká láska s milovaným Vincentem, než skončil po zinscenovaném procesu v uranovém lágru. Narození dcery Mirabelky, kterou jí úřady násilně odebraly. Osamělost, mizerné zaměstnání a další a další životní rány. Ale i malé jiskřičky naděje a střípky štěstí. A touhy žít.
Bezčasí. Dvanáct hodin, během kterých se svět mění k nepoznání a mrtví neumírají. Pod neskutečně nízkým červeným nebem bohové ztrácí svou nesmrtelnost a kráčí mezi lidmi. Kdokoliv boha zabije, sám se bohem stane. Píše se rok 1932 a kněžka Dorota se v Brně ocitá ve víru událostí, které změní osud nejenom jí samé a jejím blízkým, ale i bohům. Velmi originální a výborné zpracovaný příběh, navíc odehrávající se v mém milovaném Brně. Chrám boha smrti stojící nad městem namísto Petrovu, svižné dialogy, odsýpající děj, přímý nezdvořilý sympaťák Šimon, několik zajímavých zvratů a překvapivé vyústění. Parádní akční nářez.
Byl jsem moc zvědavý na druhou část knihy odehrávající se po sto letech v čase apokalyptické pandemie. Bohužel přišlo těžké vystřízlivění. Autorce zjevně došla invence a nepřipojila nový příběh z blízké budoucnosti. Místo toho se rozhodla pro otřepané cestování v čase, nesmyslné paradoxy, vyprávění téhož příběhu ve stejných kulisách podruhé, pouze s mírnými obměnami a nesympatickými hlavní postavami, které se chovají jako banda trotlů. Z příběhu se stává laciný krvák, ve kterém nechybí krvelačná monstra. Závěr je vyložené uspěchaný, nepropracovaný a nedomyšlený. Velká škoda promrhaného potenciálu zajímavého světa.
Chceš-li být šťastný, zjisti, co miluješ ze všeho nejvíce.
Velmi zvláštní poetický příběh o svobodě, lásce, volnosti, o tom, že když opravdu chceme, můžeme dokázat velké a snad i nemožné věci, které nás povznesou. O tom, že máme být sami sebou a nenechat se vláčet davem. Vyprávěno hodně zvláštním až těžkopádným jazykem. Hodně zmatený jsem byl z pasáže o Rackově zbožštění, o cestování prostorem i časem. Celou dobu jsem se nedokázal na příběh správně napojit.
Co se mi nelíbilo byla část, kde se vykládá, že tu svou objevenou pravdu musí Racek za každou cenu předložit ostatním a že pokud nejsou úplně zaslepení, tak ji přece musí převzít za svou. Dost mi to zavánělo mesiášským komplexem. Jistota, že má pravda je ta jediná na světě a Racek ji musí hlásat a obrátit všechny ostatní na svou víru. Co je špatného na tom být obyčejný racek, který neumí bezvadně létat, ale ani po tom netouží a je jinak spokojený? To, co znamená svoboda a volnost pro mě, se přeci nemusí slučovat se stejným významem u někoho jiného. Učit ostatní létat až do nebes je v pořádku, ale nutit jim své názory jako jediné správné už je špatně, nehledě na vznešený cíl.
I po několika dnech po přečtení vlastně nevím, co si mám o knize myslet a cítím takovou divnou nepříjemnou pachuť.