Krátká, ale mistrně napsaná novela. Vypráví příběh dvou přátel, námezdních dělníků, prohnaného George a siláka Lennieho, povahově i intelektuálně naprosto rozdílných, ale přesto pevně semknutých. I díky společnému snu vydělat si na malé hospodářství, mít malý domeček s kouskem pole, krávu, pár prasat, louku s vojtěškou pro králíky… Ale cesta k naplnění takových přání bývá dlouhá a trnitá a jen málokdo dokáže sen proměnit ve skutečnost.
Počasí nebylo nic moc, ale přesto jsme se vypravili vyvětrat do přírody. Kluci chtěli do Jeseníků, vybrali jsme opuštěnější oblast severně od Karlovy Studánky. Lesní parkoviště nad Karlovou Studánkou u Bílé Opavy bylo celé rozbagrované, ale přijeli jsme brzo, tak jsme ještě našli místo na parkování u krajnice vedle silnice. První pěkný úsek trasy nás vedl lesem podél náhonu z Bílé Opavy do Karlovy Studánky. Zajímavé je, že náhon nikdy neměl žádnou praktickou funkci, sloužil pouze k okrášlení lázeňského města umělým vodopádem. V lese vládly pestré podzimní barvy, ale jinak bylo okolí zahalené do husté mlhy a navíc i mrholilo.
Předpověď počasí sice slibovala občasný déšť, ale do rakouských Nízkých Taur jsem se vydal projít i tak. Připojila se ke mně Terka, která chtěla otestovat nohu po červencovém úrazu kotníku. Oprášili jsme starou osvědčenou cestu v Secauských Taurách, projednou opět zaplatili vydřidušských 5 euro za den na špinavém parkovišti bez jakýchkoliv služeb u Bergerhube, a vydali se do hor.
Nastalo příjemné slunečné babí léto, vydali jsme se s Rendlovými na víkendový čundr. Bohužel Domča měl zrovna angínu a Julča si podvrtla kotník. Lucinka byla ale zdravá, tak jsme vyrazili v prořídlé sestavě. Rozhodli jsme se projít se po jihočeské Toulavě trasou z Tábora do Bechyně, vedoucí podél řeky Lužnice. Většinu cesty jsme šlapali v malebném sevřeném údolí pod podzimně pestře zbarvenými listnatými stromy. Hladina řeky se leskla jako zrcadlo a odrážela modrou oblohu a různobarevné listí stromů. Na řece leží spousta jezů, vedle kterých stojí krásně opravené staré mlýny. Udělali jsme si cestou malou odbočku na zříceninu hradu Příběnice a prošli několik kempů, které nás k nocování nenalákaly.
S kluky chodíme lézt na stěnu celkem pravidelně, na laně i na bouldery. Ale venkovní lezení je přeci jenom něco jiného. Vyrazili jsme na konci prázdnin potrénovat skalní lezení na Kašparův mlýn. Jsou tu cesty i lehčích obtížností a k většině slaňovacích bodů se dá dojít pěšky z druhé strany skály. Kluci lezli většinou na toprope, tam, kde by se dřelo lano, jsem je dobíral shora. Na skále bývá obtížnost podstatně tvrdší než na stěně, takže se na některých cestách dostalo i na kladkostroj a vytahování přes těžké úseky. Sám jsem si pořádně zalezl s blokanty. Domů jsme se vraceli pořádně utahaní, ale spokojení. Lezení na Kašparově mlýně, uprostřed krásné přírody, je super.
Na menší pohodový výlet jsme se vypravili do Josefovského údolí. Sice jsme tu byli už mnohokrát, ale zdejší kraj má zvláštní kouzlo a vždy se sem rádi vracíme. Prošli jsme se kolem Býčí skály, zaboulderovali v Kostelíku, užili si výhledy z rozhledny Alexandrovka, prošli malebným údolím Křtinského potoka, prolezli jeskyni Jáchymka a prozkoumali vývěr Jedovnického potoka. V Moravském Krasu je pěkně.
Druhý výlet na ferraty na Dachsteinu začal opět nepříznivým počasím v Rakousku. Bylo tedy třeba operativně upravovat program. Ve čtvrtek mělo být solidní počasí v České republice, začali jsme tedy skalním lezením ve Vranově nad Dyjí. Málo navštěvovaná, ale krásná a perfektně odjištěná Vranovská skála se nachází přímo ve městě. Navíc je mírně převislá, takže i přes občasné dešťové přeháňky, které nás potkaly, zůstaly všechny cesty suché a my si perfektně zalezli.
Na jeden z úplně prvních postapokalyptických románů vydaný již v roce 1949 jsem byl zvědavý. Začátek knihy poměrně dobře buduje atmosféru, hlavní hrdina Ish přečká na odlehlé chatě záhadnou těžkou nákazu, aby později zjistil, že většina lidstva nemoci podlehla. V průběhu zkoumání opuštěného světa se postupně začíná pasovat do role jakéhosi nadřazeného a vyvoleného pozorovatele, kterého se zánik lidské společnosti jakoby netýká. Líčení toho, jak se svět pozvolna proměňuje, domácí zvířata opět divočí nebo vymírají a proměňuje se krajina, mě bavilo.
Postupně se několik přeživších lidí spojí do malé komunity a v knize sledujeme jejich příběhy a příběhy jejich dětí.
Po dvou letech se nám opět podařilo zrealizovat přejezd šumavského hřebenu na kolech. Tentokrát jsme na akci byli tři a raději jsme se dobře vyspali přímo na místě v Železné Rudě, v Penzionu ALFA. Chtěli jsme ráno vyjíždět co nejdříve, ale snídaně bohužel začínala až v 8 hodin. Byla ovšem vynikající, včetně čerstvého domácího pečiva. S plnými břichy se nám prvních pár kilometrů táhlého stoupání šlapalo ztěžka. Počasí jsme ovšem měli fantastické, jasno, relativně chladno, ale ne zima, jelo se dobře.
Petra si chtěla vyzkoušet ferraty a požádala mě, zda bych jí nenaučil základy ferratového lezení a neabsolvoval s ní výlet do Rakouska na Dachstein. Domluvili jsme se rychle, zajištěné cesty už delší dobu nechodím, ale líbila se mi možnost vyzkoušet si roli horského průvodce, dělat mentora, školitele, a na těžších místech si procvičit rychlou práci s lanem při dojišťování.