Předpověď počasí slibovala nejlepší podmínky pro víkendový čundr na horách pro Javorníky. A měla pravdu. Okruh z Velkých Karlovic se vydařil. V sobotu sice bylo chladno a větrno, ale bez deště. Z rozhledny Miloňová byly krásné výhledy, louky byly pestře rozkvetlé a šťavnatě smaragdové, smíšené lesy přecházely do mnoha odstínů zelené. Hřebenovka byla pestrá, členitá, chvílemi se nám otvíraly výhledy na Lysou horu, Smrk, Radhošť, i do Slovenska až na Malou Fatru. Prohlédli jsme si pramen Rožnovské i Vsetínské Bečvy a na Slovensku pramen Kysuce.
Čekal jsem od této knihy popisy ruské divočiny, zážitky lovců z rozlehlé tundry. Místo toho jsem dostal obraz zaostalého ruského venkova a šlechtice-statkáře potloukajícího se krajinou s puškou a služebnictvem, lovícího tetřevy a zážitky ze setkání s všelijakými lidmi.
Nevolnictví, bída, utrpení, hlad, zlovůle pánů, bezohlednost, chamtivost… Udělalo se mi zčásti smutno a z části i špatně z toho, že ruská povaha byla a je stále stejná. Šlapat na ty pod sebou a sdírat z nich kůži, pochlebovat těm nahoře. A prostý ruský mužik je se vší bídou smířený. Pán dal, pán vzal, tak to chodí.
Dlouhé velikonoční prázdniny, ale špatná předpověď počasí, co podniknout? Nabalili jsme pláštěnky a rozhodli jsme se s Lenkou pro přechod Krkonoš. Začínali jsme v Peci pod Sněžkou, která byla skoro úplně vylidněná, navzdory tomu, že počasí bylo celkem slušné. Moc pěkné bylo stoupání podél Žlebského potoka, líbila se nám i Pěnkavčí cesta na Spálený mlýn. Zato dlouhé prudké stoupání po asfaltu Přes Dolní Malou Úpu bylo úmorné. Naštěstí je dědina velmi malebná, tak bylo na co se koukat. Cestou do Horní Malé Úpy se nám otvíraly pěkné výhledy na okolní svahy a zahlédli jsme i Sněžku. Závěrečný úsek na Jelenku jsme spěchali, blížily se těžké dešťové mraky, ale nakonec nás minuly. Na chatě bylo poloprázdno, dostali jsme pořádnou porci večeře a místo ve společné noclehárně nás ubytovali v samostatném pokoji.
Konečně mělo být o víkendu příznivé počasí. Neváhal jsem a vyrazil do Rakouska za posledními letošními zbytky sněhu. Plánoval jsem vystoupat 1700 výškových metrů na vrchol Grimming jihovýchodním hřebenem Südostgrat a doufal, že na cestě zbylo ještě trochu sněhu, abych mohl otestovat nové vybavení – boty, mačky, lezecký cepín, ledovcové brýle a lezeckou helmu. První půlku trasy jsem absolvoval za nádherného teplého jarního počasí. Kousek za odbočkou z turistické trasy se ale podmínky změnily.
Další soubor povídek o přírodě a divokých zvířatech mého oblíbeného spisovatele. Tentokrát jsou příběhy hodně rozmanité. Knížka se věnuje převážně vlkům, ale skvěle líčí i podrobnosti ze života jelenů, zajíců, potkanů či divokého skotu. Opět jsem žasl, co všechno dokázal Seton o životě zvířat vypozorovat. O životě v divočině jsem se dozvěděl mnoho nového. Tentokrát se ale hodně věnoval i pohnutkám a motivacím lovců těchto zvířat a jejich stopování.
Po mnoha a mnoha letech jsem se nechal vytáhnout kamarády na běžky. Za příjemně slunečného, ale pořádně mrazivého a větrného počasí jsme se vydali do Velkého Vrbna zajezdit si na upravených trasách okolo Paprsku. Když jsem na parkovišti u auta poprvé nacvakl boty do lyží, mé pocity byly všelijaké. Dlouho jsem na běžkách nestál, ani kdysi jsem na mnoho kilometrů nenajezdil a mé předchozí zkušenosti s nimi většinou byly neradostné, buď se mi na skluznice lepily hroudy sněhu, nebo totálně prokluzovaly.
Letošní jarní prázdniny udělali kluci vzpouru. Odmítli jít na zimní přechod se spaním po chatách a uvolili se pouze na jednodenní výlety z jedné základny. Vymýšlel jsem dlouho místo, kde jsme ještě nebyli, a volba nakonec padla na Jizerské hory. Našel jsem pěkné levné ubytování, prožil tradiční peklo s vymýšlením, chystáním a balením jídla a vybavení, a vyjeli jsme na 3 dny objevovat nová neznámá místa. Pokračovat ve čtení
Zachtělo se mi zase po dlouhé době přespat venku a zároveň prozkoumat nějaká nová místa. Rozhodl jsem se prochodit další část České Kanady, kterou jsem objevil teprve loni a zalíbilo se mi v ní. Sníh už sice nebyl, ale pořádně mrzlo a foukal studený vítr, takže nehrozilo bláto a o zimní podmínky jsem měl postaráno. V sobotu dopoledne jsem zaparkoval auto v Českém Rudolci a vydal se mezi loukami a lesy po stezce pojmenované po Johannu Georgu Graselovi, známém lupiči a vrahovi.
Za mrazivého větrného dne jsme vyrazili s kluky na místa Moravského krasu, která jsme spolu zatím nestihli projít. Začínali jsme ve Sloupu, v Šošůvce si prohlédli zatopený lom, vyběhli jsme na vyhlídku na Helišově skále. V Holštejně jsme se vydrápali na zříceninu, prolezli jeskyni Hladomorna a žasli, jak je vůbec možné lézt zdejší těžké bouldery. Předchozí večer jsme se na videu dívali na Adama Ondru, jak tu leze cestu Terranova 8C+, a teď jsme u ní stáli a osahávali její miniaturní chyty v převisu. Zvláštní pocit.
Prvotina Jiřího Březiny mě svým námětem příliš nezaujala. Malé dívce se před lety v malé obci prý zjevil anděl a mladý začínající novinář postupně zjišťuje, jak to bylo doopravdy. Ale protože mám rád Březinův styl psaní a jeho následující knihy s mi líbily, pustil jsem se i do této.
Četl jsem její druhé revidované proškrtané vydání a bylo to dobře. Sice se v příběhu objevují zajímavé uvěřitelné postavy, dobré dialogy i atmosféra, ale i tak mi první půlka knihy připadala zbytečně zdlouhavá, rozvleklá a nezáživná. A motiv ukrývaného tajemství, které znají všichni okolo kromě čtenáře, nemám rád.