Murakami je můj oblíbený spisovatel. Mám rád jeho lehký, nenásilný, trochu nadpozemský styl psaní. Teď jsem se o něm dozvěděl, že každý den uběhne 10 kilometrů, občas si zaběhne maratón, nebo zkusí závod v triatlonu. Jaké to je, ukrajovat den za dnem své porce kilometrů? Kde stále bere motivaci? Co když přijde krize nebo zranění? Jak se vyrovnává s tím, že s přibývajícím věkem se mu postupně horší časy? Co se mu při běhání honí hlavou, o čem přemýšlí?
Protože je velký vypravěč, tak i tato témata zvládl zpracovat poutavě, barvitě a čtivě. Jako občasný běžec s ním v mnohém souzním. A zároveň roztrousil do popsaných stránek mnoho životních pravd a mouder. Knížku jsem četl s radostí a přestože se nejedná o ucelený příběh, ale spíše o jakousi volnou sbírku esejů, moc se mi líbila.
Tři novely od nestorů sci-fi žánru spojené do jedné knihy. Všechny mají společné to, že jsou velmi rozvleklé a zdlouhavé. Strugačtí svým čtenářům nedávají nic zadarmo, hodí je do rozběhnutých světů, ve kterých je poměrně složité se zorientovat a mnoho situací a motivů se objasňuje až zpětně. První polovinu každého příběhu se člověk nudí a nic nechápe, druhou polovinu čte s otevřenou pusou a žasne, jak do sebe všechno zapadá.
Mám rád Formánkův styl psaní. Lehký, srozumitelný, dobře čitelný, ale dokáže jím vyprávět i o velkých a těžkých věcech. Deníkové zápisky pacienta protialkoholické léčebny byly otevřené a upřímné. Vyprávění o zničeném životě alkoholika, ať už svém, nebo svých kolegů, bylo drsné a mrazivé. Kdo si něco podobného sám neodžil, těžko se se mu to chápe. Jak neodolatelné musí být bažení po chlastu. Jak musí být těžké přiznat si pravdu a přijmout porážku. Rozhlédnout se po úplném dnu a vidět, že už se tam nikdy nechcete vrátit. Jak silný musí být černý drak závislosti, který, jak se jednou vylíhne, zemře až se svým nositelem. Jen menšině závislých se ho podaří alespoň uspat. Neradostné, ale formánkovsky brutálně otevřené čtení.