Zajímavá sbírka krátkých příběhů, životních zážitků z celého světa (ať již autorových, nebo jeho kamarádů), mozaika různých drobných střípků a postřehů, kniha nacházení ještě bližšího vztahu ke svým blízkým, kniha o hledání sama sebe, vnitřního klidu a ticha. Zdánlivě nesourodá směsice, která ale překvapivě dobře drží pohromadě a je velmi čtivá. Na můj vkus snad až příliš ezoterická, ale překvapivě mi to tolik nevadilo – vzhledem k tomu, kolik jsem si z knihy odnesl životního moudra.
Rubrika: Recenze (Strana 5 z 14)
Když jsem tuto známou knížku začal číst, příliš nadšený jsem z ní nebyl. Většina námětů na krátké povídky nebo úvahy mi připadala nezajímavá, příliš plytká, v textu byla spousta nepřesností, styl vyprávění byl takový kostrbatý, neplynulý, přišlo mi, že pointy vyznívají do ztracena a neoslovovaly mě.
Ovšem zhruba od půlky knížky mi vše přišlo mnohem lepší. Zajímavá témata, poutavě podaná, neobvyklé životní situace, příhody, které autora potkaly na cestách po světě, různá zamyšlení o životě, nad kterými je člověk nucený si podumat, i trocha životní moudrosti a laskavého člověčenství. Nejvíce se mi líbila povídka o smíšené židovsko-katolické svatbě a o sblížení dvou na první pohled nesmiřitelných rodin.
Miroslava Bártu, ředitele českého egyptologického ústavu, znám z různých přednášek (ať už egyptologických, nebo na téma konce civilizací) jako výborného, erudovaného a zábavného řečníka, a tak jsem se na Sedm zákonů s podtitulem Jak se civilizace rodí, rostou a upadají velmi těšil. Knížka je vytištěná na kvalitním papíře a velmi pěkně vysázená. Po estetické stránce zamrzí snad jen občas těžko čitelné popisky v rámci obrázků a ne úplně dokonalá práce korektorky.
Občas máme tendenci si myslet, že naše stávající civilizace bude trvat a růst napořád. Ale pohled do minulosti ukazuje, že každé, i to sebevětší a sebestabilnější společenství, se nakonec zhroutí, aby bylo nahrazeno novým řádem. Miroslav Bárta během studia historie v dlouhých časových řadách vypozoroval a na mnoha příkladech zajímavě popsal zákonitosti, které jsou všem civilizacím během jejich zrodu, vzestupu, a nakonec i během jejich neodvratného pádu společné. Nárůst byrokracie, ztráta legitimity elit, ztráta víry ve společné hodnoty, bezuzdné vyčerpávání přírodních zdrojů, neochota či neschopnost přizpůsobit se měnícím se přírodním podmínkám, a mnohé další příběhy z historie zaniklých civilizací vedou k zamyšlení nad paralelami se současností a k úvahám, zda i naše západní civilizace již není za zenitem a zda již není na cestě k neodvratnému úpadku.
Seton miloval přírodu a divoká zvířata a z každé jeho knížky jeho láska k divočině přímo čiší. To, jak pronikl do života zvířat, jejich zvyků, vzorců jejich chování, jejich myšlení, je obdivuhodné. Navíc byl skvělý vypravěč, takže své nabyté znalosti uměl nádherným citlivým způsobem předat.
Stopy v divočině obsahují dva příběhy. První vypráví o životě silného a chytrého šedého medvěda Monarchy, druhý popisuje osudy odvážného ušlechtilého stříbrného lišáka Domina. Oba příběhy jsou naplněné dobrodružstvím, množstvím různých příhod, touhou po svobodě, dojemnou péčí o mláďata, radostí ze života, i tvrdostí a někdy i krutostí divočiny. Je to krásné čtení.
Po dočtení posledních řádků této knihy jsem jí zavřel a dlouho zůstal v zamyšlení. Taková smršť zásadních životních událostí, zlomů, předělů. To, že se hlad, strach, utrpení, smrt stanou běžnou součástí života neznamená, že přestávají být strašné. Říká se, že dne ani hodiny nevíš, ale pro ty, kteří byli nacisty označeni za podlidi, mohl konec života nastat nečekaně kteroukoliv vteřinu jejich bytí. Ač je to hrozné, život se díky tomu vědomí musel stát mnohem intenzivnější, silnější.
Projít s Lustigem hrůzami, kterými si z větší části prošel i on osobně, bylo dechberoucí i hrozivé. Život v Terezíně, nepředstavitelné šílenství Osvětimi, nelidská práce v Buchenwaldu, nepopsatelně blízký vztah dědy a jeho vnuka během beznadějného, ale statečného varšavského povstání, útěk z transportu smrti, i krvavé dny pražského povstání. Příliš těžký náklad na bedra dospívajícího kluka. Obdivuji jeho tvrdost, houževnatost, ohromnou sílu a vůli přežít. Obdivuji to, že se nikdy nevzdával, ani tváří v tvář smrti, to, že ho nacisté ani v nejtvrdších okamžicích nepřinutili vzdát se svého hlubokého lidství.
Démanty noci jsou jedna z nejsilnějších a nejpůsobivějších knih, které jsem četl.
Arnošta Lustiga mám moc rád. Skvělý vypravěč, geniální spisovatel, který si prošel peklem vyhlazovacích táborů, a přesto si zachoval nadhled, humor, víru v krásu a dobro a lásku k lidem. Knížka, která se označuje za Lustigův autorizovaný životopis, ve mně ale zanechala rozporuplné dojmy. Pasáže, kde v rozhovorech vystupuje samotný Lustig a kde se mluví přímo o jeho životě a životních zážitcích a o tom, kde bral inspiraci pro své knihy, jsou vynikající. Doplnil jsem si do mozaiky Lustigova života spoustu nových zajímavých střípků.
Ovšem autor životopisu dělá velké množství odboček, někdy zbytečně podrobných, ať už k jeho známým, přátelům, kritikům, nebo k událostem z doby, kdy Lustig žil. Není to nutně špatně, jsou to často zajímavé věci a do Lustigova života patří. Ale myslím si, že Lustig sám byla natolik zajímavá a bohatá osobnost, že by stálo za to se o trochu více věnovat jemu samotnému. Přesto se mi knížka líbila velmi.
Němka byla krásná. Měla bílou mléčnou pleť, zrzavé vlasy, vzedmutá prsa; vypadala silná a svěží, odpočatá; přál jsem si, aby byla dobrá, jak je krásná. Nebyla. Odhalila mi, že krása a dobro nejdou ruku v ruce.
Jsme jenom lidi. Dobří, špatní, uprostřed. Záleží na člověku, co ze sebe udělá.
Kniha mě svým námětem – na Zemi se objeví jakési zlo, které zabíjí lidi jenom tím, že se na něj podívají, a tak se musí naučit žít se zavřenýma očima – příliš nepřesvědčila, ale díky mnoha pozitivním recenzím jsem se do ní začetl. Ze začátku mi příliš čtivá nepřišla a nevypadalo to, že by mohla jenom díky ústřednímu motivu držet pohromadě. Ale čím déle jsem četl, tím lepší se mi kniha zdála. Líbilo se mi, že knížka byla hlavně o lidech, jejich chování a vztazích mezi nimi, spíš než o tom tajemném zlu. Dvě časové linky, které do sebe začaly postupně zapadat, tíživá hutná atmosféra, příšeří, všudypřítomný strach, zajímavé nápady, propracovaná psychologie postav, to vše mě hodně bavilo. Velmi kvalitní horor bez laciných scén. Snad jen škoda tuctového závěru.
Knížka, která se vymyká obvyklým škatulkám. Ze začátku celkem obyčejný román o nejdrsnějším patnáctiletém klukovi na světě, který utíká z domova a povídá si přitom se svým alter egem. Potom přijde mysteriózní zážitek s hromadnou amnézií celé školní třídy. Pak se do příběhu zapojí okouzlující pan Nakata, který je úplně hloupý, neumí číst ani psát, ale dokáže si povídat s kočičkami. A od té doby začal příběh šlapat a já jen hltal další a další stránky. Takamatská knihovna, srub v horách, ubytovny, dálnice, zvuk piana, defilé všelijakých zvláštních postav…
Murakami umí krásně popsat chování, myšlení a motivaci hrdinů do nejmenších detailů. Hlavní příběhy byly krásně vyvážené, bavily mě oba stejně. Hezké oživení bylo, že jeden příběh byl psaný v ich formě, druhý v er formě. Moc se mi líbila atmosféra románu, neurčitě zasněná, neskutečná, snivá. Užíval jsem si pro mě neznámé japonské reálie. Některé krutosti a excesy byly zbytečné, stejně tak byla kniha na můj vkus místy až přespříliš surrealistická a neuvěřitelná. Hluboce přemýšlející patnáctiletý kluk, který má správnou odpověď na každou filozofickou otázku, už je lehce přes čáru. Částečně otevřený a nevysvětlený konec na mě dělal dojem, že autor rozehrál příliš velkolepý příběh, u kterého si nevěděl rady, jak o uzavřít a vysvětlit, tak to neudělal. Ale na druhou stranu se tím otevírá prostor pro čtenářovu fantazii a může tak pokračovat v prožívání příběhu Kafky, Sakury, pana Óšimy, slečny Saeky, pana Nakaty, Hošiny a ostatních.
Martin Loew je cestovatel, který jezdí a fotí po celém světě. Aktuální pandemická opatření ho však momentálně připravila o jeho živnost, přednášení zážitků z jeho cest hromadnému publiku. Vydal tedy alespoň v elektronické podobě svůj cestovatelský deník z putování po Aljašce. A já si ho koupil a přečetl.
Mám z něj trochu rozporuplné pocity. Od cestovatele, který projel celý svět, jsem čekal trochu víc než jen klasický deníček ve stylu:
Večer jsme přijeli do kempu, snědli večeři a šli spát. Ráno jsme snědli snídani, sedli do auta a jeli o pár set mil dál. Po cestě jsme nabrali benzín a fotili to a to. Večer jsme přijeli do dalšího kempu…
Čekal bych víc informací o lidech. O partě, která Loewa na cestě doprovázela, ale hlavně o místních obyvatelích, se kterými by podle mé představy měl cestovatel navázat intenzivnější vztah než obyčejný turista. Zjistit o nich a od nich zajímavosti z jejich běžného života, které se normální turista nedozví, dostat se na místa, kam návštěvníci běžně nechodí. A ne strávit na každém místě jeden až dva dny v anonymním kempu a pak zase rychle někam dál.
Ale na druhou stranu byl deník napsaný čtivě, zhltal jsem ho během tří večerů. Určitě je to skvělá inspirace, jaká místa na Aljašce navštívit, co je tam všechno k vidění, i na člověka dýchne atmosféra severské rozlehlé divočiny a nádherné přírody. Zvlášť při prohlížení komentované fotogalerie na webových stránkách. Takže i přes uvedené mínusy určitě doporučuji!
Řeklo by se, že kdo dokázal utéci z Evropy, kde zuřila druhá světová válka, do Ameriky, byl šťastný člověk. Unikl válce, pronásledování, mučení, koncentračním táborům. Ale mnoho emigrantů se od minulosti nedokázalo oprostit, kvůli prožitým traumatům, kvůli tomu, že v Evropě museli zanechat své blízké, kvůli tomu, že se nedokázali rozloučit se svou vlastí. Dostali se sice do Ameriky, země zaslíbené, ale jejich duše zůstala uvězněná na starém kontinentě.
Další Remarqueův román z prostředí utečenců. Objevuje se v něm spousta úvah, přemýšlení a rozhovorů o životě, mnoho různých životních osudů. Tedy to, co mám na jeho knihách rád. A jak je u Remarqua zvykem, velká tragická láska. Příběh byl čtivý, ačkoliv neměl žádnou výraznou dějovou linku. Prostě jen postupně plynul a plynul, dokud válka neskončila. Nekomu se dařilo lépe, někomu hůře. Někdo zůstal v Americe a někdo se vrátil do Evropy. Možná i proto se mi román líbil. Byl díky tomu bližší obyčejnému životu, kdy člověk může roky čekat na něco velkého, a když se ohlédne, až teprve tehdy si uvědomí, že vyhlížel jenom chiméru.
Člověk s sebou nemá vláčet žádné vzpomínky. Jsou těžkým zavazadlem, není-li člověk natolik starý, aby byly tím jediným, co mu zbylo.