Řeklo by se, že kdo dokázal utéci z Evropy, kde zuřila druhá světová válka, do Ameriky, byl šťastný člověk. Unikl válce, pronásledování, mučení, koncentračním táborům. Ale mnoho emigrantů se od minulosti nedokázalo oprostit, kvůli prožitým traumatům, kvůli tomu, že v Evropě museli zanechat své blízké, kvůli tomu, že se nedokázali rozloučit se svou vlastí. Dostali se sice do Ameriky, země zaslíbené, ale jejich duše zůstala uvězněná na starém kontinentě.
Další Remarqueův román z prostředí utečenců. Objevuje se v něm spousta úvah, přemýšlení a rozhovorů o životě, mnoho různých životních osudů. Tedy to, co mám na jeho knihách rád. A jak je u Remarqua zvykem, velká tragická láska. Příběh byl čtivý, ačkoliv neměl žádnou výraznou dějovou linku. Prostě jen postupně plynul a plynul, dokud válka neskončila. Nekomu se dařilo lépe, někomu hůře. Někdo zůstal v Americe a někdo se vrátil do Evropy. Možná i proto se mi román líbil. Byl díky tomu bližší obyčejnému životu, kdy člověk může roky čekat na něco velkého, a když se ohlédne, až teprve tehdy si uvědomí, že vyhlížel jenom chiméru.
Člověk s sebou nemá vláčet žádné vzpomínky. Jsou těžkým zavazadlem, není-li člověk natolik starý, aby byly tím jediným, co mu zbylo.
Napsat komentář