Po dočtení této knížky rozhovorů mám velmi rozporuplné pocity. Marian Jelínek, sportovní trenér a mentální kouč, je velmi zajímavá osobnost. Je to člověk s důkladnými znalostmi psychologie, filozofie, sociologie, sportovního prostředí, vnitřního světa v hlavách nejen sportovců. Má velice důkladnou a kompaktní představu o fungování lidské mysli, o tom, jak by rámcově měla vypadat výchova dětí, jak si poradit s motivací, zodpovědností, stresem, výstupy z komfortní zóny, s vlastními chybami, ale i jak zvládat blahobyt a nadbytek. O tom všem umí velmi poutavě, konzistentně a srozumitelně mluvit. S mnoha jeho myšlenkami se ztotožňuji, ačkoliv bych je nedokázal vyjádřit tak jasně jako on.
Co se mi ovšem velmi nelíbilo byl způsob, jakým autorka rozhovor se svým respondentem vedla. Otázky byly plné šroubovaných knižních frází, často dlouhé na několik odstavců. Asi chtěla působit sečtěle, tak v každém druhém dotazu citovala pasáže z děl různých slavných vědců, ale otázek vlastními slovy, plynoucími z toku rozhovoru, se jí nedostávalo. Neustále dotazovaného tlačila, aby s obsahem jejích v podstatě oznamovacích otázek souhlasil. Ačkoliv má kniha jakousi strukturu, pro mě byla příliš neuchopitelná a místo tematicky strukturovaných částí jsem měl spíš dojem nepřehledného galimatyáše. Text obsahuje mnoho zajímavých myšlenek, ale totálně utopených v nepřehledné formě. Bohužel i mnoho odpovědí Mariana Jelínka je převedeno do nezáživných knižních obratů. Protože jsem slyšel několik jeho rozhovorů a přednášek, tak vím, že takový suchopárný styl mu vlastní není, a pochybuji, že by to byla jeho přesně zachycená slova.
I přes nepodařenou formu ale knihu doporučit můžu, protože obsahuje mnoho zajímavých a inspirativních myšlenek.
Vzdělání samo o sobě nestačí – potřebujeme vzdělání, které je propojené s emocemi a také s etikou a humanismem. Vychovejme nejdřív dobrého člověka a pak teprve vrcholového sportovce, špičkovou biochemičku, šikovného truhláře. Opačně to nefunguje.
Nakolik je společnost vyspělá se pozná podle lidskosti, slušnosti, empatie k těm nejzranitelnějším.
Jako rodič chci pro dítě to nejlepší, což ale někdy znamená, že pro něj musím v určité situaci chtít zdánlivě to nejhorší. Umožnit mu co nejvíc prožitků, nechat ho zažít porážky a neúspěchy, naučit ho, jak se k nim správně postavit, aniž by se jim uhýbalo nebo je špatně vnímalo a hodnotilo.
Jsem pozitivní člověk, a tak je pro mě důležité vědět, co chci. Tím logicky vím i to, co nechci. Nad tím vším pak stojí nejdůležitější faktor – smysl. Ten, kdo se v sebepoznávacím procesu k téhle pravdě nedobere záhy, se moc daleko nedostane. Pídit se po smyslu je ovšem úkol celoživotní.
Napsat komentář