Po několikaletém plánování se nám konečně podařil zrealizovat cyklistický přejezd hlavního hřebene Národního parku Šumava. Kdysi během čundru jsme se zařekli, že na místní dlouhé úmorné asfaltové a šotolinové lány už pěšky nevkročíme. Ovšem na kole by to mohla být jiná. Akci jsme zrealizovali ve dvou během jedné náročné soboty. Budíček v půl páté, odjezd dvěma auty do Nové Pece a odtud přejezd jedním autem na začátek trasy do Železné Rudy.

V devět hodin už jsme seděli v sedlech, v ranním chladu se zahřívali šlapáním a během táhlého, ale pozvolného stoupání k jezeru Laka postupně odkládali vrstvy oblečení. Další, tentokrát o poznání prudší stoupání po rozbité šotolinové cestě z Prášil na Poledník už nám dalo pořádně zabrat, i v příjemně chladném zářijovém počasí jsme na vrcholu ždímali propocené svršky. Doplnili jsme v bufetu zásoby vody a přes Tříjezerní slať jsme asfaltovou cestou podél krásného Roklanského potoka sjeli do Modravy. Jaký to byl na kole příjemný požitek oproti úmornému pěšímu trmácení se!

Na Modravě jsme si v pivovaru Lyer dali na oběd výborné hamburgery, poobědovou únavu zahnali kávou a opět naskočili do sedel vstříc dalšímu stoupání, přes Filipovu Huť až k Pramenu Vltavy u hranic s Německem. Následný dlouhý sjezd přes Bučinu a Knížecí Pláně krásnou šumavskou krajinou byl za odměnu. Poslední dvě větší stoupání u Mlak a Nového Údolí už jsme v nohách a zadcích slušně cítili, předchozí kilometry nastoupané v šumavském profilu byly znát. V závěrečné rovné etapě po uježděné Ježové cestě podél Schwarzenberského kanálu už se unaveným nohám příliš šlapat nechtělo.

Pár kilometrů před cílem přišlo oživení v podobě ztraceného klíče od Endyho auta. Hledat klíč kdoví kolik kilometrů za sebou v nastávajícím šeru bylo bezpředmětné. Nakonec nás zachránil ochotný Endyho táta, který nám dovezl klíč náhradní. Druhé naše štěstí bylo, že jsme nemuseli více než dvě hodiny čekat v pětistupňovém chladu potmě venku u zamčeného auta, v Nové Peci jsme objevili otevřenou hospodu, kde jsme si mohli dát večeři a ohřát se.

Následoval už jen noční přejezd do Železné Rudy pro druhé auto a dlouhá a náročná cesta domů do Brna. Sice jsem v autě poslouchal výbornou a napínavou audioknihu od Františka Fajtla Sestřelen!, ale i tak se mi ke konci klížily oči. Do postele jsem se dostal totálně unavený přesně po 24 hodinách v půl páté ráno. Jsem moc rád, že se nám přejezd konečně podařilo zrealizovat. Fyzicky jsme ho zvládli poměrně obstojně, a tak můžeme pro příště plánovat nějaký podobný nebo i lehce náročnější sebezničující podnik.