Hochgolling

Na nejvyšší vrchol Nízkých Taur, Hochgolling, jsem se chystal už dlouho. Oblast je ale populární, přeplněná horskými chatami, a putovat od chaty k chatě a spát v zaplněných matrazenlagerech mě neláká. Spát na divoko se tu dá až od října, kdy chaty zavírají na zimu a průtočnost turistů se díky tomu znatelně sníží. Loňský rok už mi ale na podzim nepřálo počasí. Letos sice můj jediný volný termín propršela celá sobota, ale to mě neodradilo, vzal jsem si začátkem prvního říjnového týdne dovolenou a vyrazil v sobotu odpoledne.

Už za tmy jsem přijel na parkoviště nad Schladmingem v Untertalu, kde jsem chtěl v autě přečkat noc. Nemile mě překvapila cedule zákazu kempování, ale potmě už se mi jiné parkování hledat nechtělo a věřil jsem, že, jak dlouho bývalo dobrým zvykem, slušné turisty nikdo v noci vyhánět nebude.

Chyba lávky. V půl čtvrté mě probudilo zuřivé mlácení na okno a intenzivní světlo čelovky. Ochranář musel cíleně procházet všechna auta na parkovišti a pátrat po nebohých unavených turistech. Byl naprosto nekompromisní, nepřipustil žádnou diskusi, musel jsem mu dát občanku na opsání a vyhodil mě z parkoviště, že prý mám jet na zbývající dvě hodiny noci do místního kempu. Oháněl se ochranou přírody.

Zajímalo by mě, jakou újmu bych mohl, spící v autě, přírodě způsobit. Hned pár metrů za potokem naproti parkovišti se páslo stádo krav a jejich exkrementy vesele putovaly do potoka, který stékal dolů do Schladmingu. Celé údolí je lemováno mnoha velkými parkovišti, honosnými restauracemi a penziony. Vrchol každého druhého kopce v dohledu hyzdí jako vředy stavby chat nebo stanic lanovek. Přímo nahoře na hřebenu Dachsteinu jsem pak dokonce viděl velký stavební jeřáb budující několikapatrovou chatu. A jeden spící turista v autě by mohl přírodě způsobit takové škody, že je nutno ho zahnat uprostřed noci? Uznávám, zákaz jsem porušil. Ale přijde mi, že to, co jsem zažil, byla jenom záminka pro to, aby se bohatí mohli ještě více napakovat na ubytovacích službách, a dát low-cost turistům najevo, že tu o ně nestojí.

Přejel jsem na parkoviště v centru Schladmingu, kde jsem přečkal zbytek noci a za prvního šera se vrátil opět na původní místo. Unavený a nevyspalý jsem nahodil batoh na záda a s pochmurnou náladou vyrazil na cestu. Zpočátku obydlenou oblastí po asfaltu a pastvinách, později jsem stoupal po lesních cestách a pěšinách. Cedule s různými zákazy po cestě umocňovaly mou nedobrou náladu. V lese se nesmí sbírat houby, trhat borůvky, chodit mimo vydupané chodníky. Když jsem došel k místu, kde byla turistická cesta uzavřená úplně, údajně kvůli kácení stromů (bez jakéhokoliv předchozího varování), vařila se ve mně krev a zákazem jsem prošel. Dřevorubce jsem samozřejmě nepotkal ani jednoho.

Když jsem po asi 800metrovém stoupání konečně stanul v sedle Hüttecksattel, strnul jsem. Kolem mě se v obou směrech po široké magistrále valily zástupy funících otylých důchodců, kteří nahoru přijeli lanovkou. Dal jsem si svačinu, zatnul zuby a jal se proplétat davy směrem na jih na vrchol Rossfeld. Celý hřeben byl rozdupaný, ve stoupání byly vyšlapané různé zkratky, co pár metrů byla u cesty postavená lavička. Nevěřícně jsem kroutil hlavou a znovu vzpomínal na strážcova slova o ochraně přírody.

Během další cesty už ale davy notně prořídly, dílem leností lanovkových turistů, dílem díky konci sezóny a uzavřeným horských chatám hlouběji v horách. Parádní výhledy na okolní zamlžená pohoří postupně rozháněly mou pochmurnou náladu a já šlapal krásnou hřebenovkou stále na jih. Na vrchol Schiedeck jsem prošel terénem mezi velkými balvany mimo vyšlapanou stezku, stejně tak jsem si našel vlastní cestu z vrcholu dolů, a už to pro mě zase bylo to správné horské dobrodružství. Okolní krajina pokrytá rezavým podzimním podrostem a vystupujícími vápencovými skalami a balvany byla nádherná, stejně jako okolní vysoké hory vystupující z oparu.

Původně jsem chtěl přespat u jezer Giglachseen, ale u chat nad jezery bylo ještě příliš živo, místní se dokonce proháněli po břehu na čtyřkolce (opět mi vytanula epizoda s ochranářem), u jezera Brettersee se utábořil další dobrodruh, tak jsem zůstal u menšího jezírka poblíž. Užil jsem si tu klidnou jasnou noc bez rosy, vzhledem k nevyspání, nachozeným kilometrům a výškovým metrům jsem spal jako špalek.

Ráno jsem vstával ještě za tmy, čekal mě opět náročný den. Kolem jezer Giglachseen a přes sedlo Znachsattel jsem přešel do vedlejšího údolí, kde přede mnou prchali svišti. Sestoupal jsem pár set výškových metrů a opět je vyšel nahoru pod horu Zinkwand. V této oblasti se po dlouhou dobu těžily různé rudy (například zinek, kobalt, měď). V okolí jsou rozeseté zbytky kamenných domků, ve kterých bydleli tehdejší horníci. Jsou bohužel dost zchátralé, škoda, že se o ně místní nestarají tak, jako o pořádek na parkovištích dole v údolí.

Samotná hora je provrtaná tunely, které jsou přes jednoduchou ferratu volně přístupné a dá se jimi s čelovkou na hlavě volně prolézat. Nachází se zde i zrekonstruovaná místnost, ve které kdysi horníci přebývali. Panuje tu sice ponuré vlhko, ale v případě potřeby se tu dá dokonce i přespat. Skrz horu vede tunel, kterým je možné projít až do vedlejšího údolí, jen je nutné se v jeho druhé půlce pořádně skrčit. Vyrazit stovky a stovky metrů tunelů muselo dát obří práci. Projít jimi skrz celou horu je skutečně silný zážitek.

Z hory jsem sestoupal do údolí k chatě Keinprechthütte a odtud opět vyšlapal vzhůru do sedla Trockenbrotscharte. Tady už jsem byl notně unavený, ale krásný skalnatý hřebínek do sedla Krautgartscharte jsem si neodpustil, rozhodně stál za tu námahu. U chaty Landawirseehütte bylo opět živo, tak jsem zůstal nahoře v údolí a přespal u velikého jezera Oberer Landawirsee. Měl jsem poměrně problém najít volné místo mezi nahusto rozmístěnými kravinci, ale nakonec se podařilo, ustlal jsem si pod širákem a užil si krásnou hvězdnatou noc.

Poslední den treku mě čekal zlatý hřeb programu, Hochgolling, nejvyšší vrchol celých Nízkých Taur. 500 výškových metrů do sedla Gollingscharte bylo na rozehřátí, poté následovalo nepříjemné stoupání serpentinami plnými suti. Závěrečný hřeben Nordwestgrat byl ovšem nádherný, lehké lezení po pevné skále s naprosto úžasnými výhledy na okolní hory. Pobyt na vrcholu jsem si užil, měl jsem to štěstí, že jsem tu byl sám. Až cestou zpátky jsem potkával další supící turisty.

Sestup suťoviském a později krásným travnatým sevřeným horským údolím k chatě Gollinghütte mi ještě utekl rychle, ale následné nekonečné mnohakilometrové mírné klesání po šotolině a následně po asfaltu už bylo hodně na morál. K autu jsem se dotrmácel až k večeru, na pokraji sil.

Odjížděl jsem s rozporuplnými pocity. Byl jsem nadšený z krásných hor a tras, které jsem tu pro sebe objevil, ale na druhou stranu mi bylo smutno z nelítostné komerce, která byla v okolí Schaldmingu vidět na každém kroku.