Vzpomínali jsme s Eliškou, jak se nám líbilo letní brodění Oslavky. Slovo dalo slovo a rozhodli jsme se, že si vodní dobrodružství zopakujeme, tentokrát za o poznání chladnějšího počasí. Nasedli jsme do vlaku a vyjeli na mé oblíbené Tišnovsko.

Vystoupili jsme v Níhově a podle pořádně rozvodněné Haldy bylo vidět, že o dobrodružství tentokrát nebude nouze. Putování podél Haldy bylo jako obvykle malebné, na pastvinách nad osadou Borky za námi přiběhlo stádečko zvědavých koní. Na prvním brodu plném ostrých kamenů a ledové vody nám trochu zamrzl úsměv na rtech a rozhodli jsme se další brodění vynechat, pokud to bude možné.

Putovali jsme podél Haldy cestou necestou až do osady Kutiny. Odtud jsme si udělali odbočku pod velký železniční viadukt a vyšplhali jsme na monumentální Sochorskou skálu s krásnou vyhlídkou. Na Kutinách jsme si chtěli dát svatomartinskou husu, ale zbyl na nás už jen smažený řízek u posledního volného stolu na chodbě. Když jsme posléze prostudovali ceny v jídelním lístku, shodli jsme se, že dobře tak.

K Balákovu mlýnu jsme došli lesem, abychom vynechali několik dlouhých brodů přes Libochovku. U mlýna nás ovšem zaskočil zatarasený most přes řeku, a tak jsme si ještě jedno blátivé ledové brodění dopřáli. V trampské osadě u dohořívajícího ohně, který právě opouštěla skupina čundráků, jsme si na vařiči uvařili kávu (kterou jsem rozsypanou musel sbírat ze dna batohu) a dali svačinu.

Siesta bohužel netrvala dlouho, protože jsme si uvědomili, že pokud si nepospíšíme, ujede nám vlak z Dolních Louček a my budeme muset ve tmě a zimě čekat dvě hodiny na další. Dopadlo to tak, že poslední asi dva kilometry jsme v houstnoucím šeru se zapnutou čelovkou utíkali na nádraží, seč nám síly stačily. Vynaložené úsilí se nám vyplatilo a my stihli vlak akorát. Moc pěkný výlet plný intenzivních zážitků to byl.