Ohromně silné, mrazivé, civilně podané vyprávění. O tom, že vlastenectví a hrdinství není v patosu a velkých slovech. O tom, že i hrdina zažívá chvíle mučivého strachu. O tom, že hrdinství spočívá v tom opakovaně se postavit smrtelným hrůzám, když jsme přesvědčeni, že děláme správnou věc. O tom, že ještě větší odvaha, než sednout do bombardéru a nechat na sebe střílet německou protivzdušnou obranu a messerschmitty, může být rozhodnout se žít a vrátit se znovu do života. S devastujícícími zohavujícími zraněními, kvůli kterým se přítelkyně i kamarádi odvracejí.
Příběh o Hezounkovi, o krásné Patrice, o posádce bombardéru Alice, o rezignaci, o znovuobjevené touze žít, o nešťastných Louisovi a Mary, kteří pro další život nenašli dost odvahy, o tom, že postavit se zlu má vždy smysl, se mě hluboce dotkl.
Když se sestra dotýká gázou tváře, nevadí mi to. Nic mě nechladí, nic mě nelechtá, není mi to ani nepříjemné, prostě o tom nevím. Když vata přijde k levému oku, chtěl bych ho zavřít, ale nemohu, žádné nemám. Nemám víčko ani u pravého oka, ale to je mi jedno, praví důlek je prázdný. Nemám ani nos, jenom takový hrbolek, a nemám ani rty. Od poloviny čela až po bradu a do půlky spánku, až kam sahá kukla, mám plochou přiškvařenou hmotu, nic jiného. Levé oko mi na noc přikrývají páskou. V tom okamžiku vidím zaměřovač a v něm rostou křídla, vidím trasírky z kulometů a sloup vody v moři. Vidím oslnivý záblesk, v ústech mám hořkou chuť a cítím benzínové výpary. Je to divné, jinak chuť nemám a čích prý mít taky už nebudu. Už nikdy neucítím, jak Patrice voní vlasy.
Napsat komentář