Eifelská vrchovina je pustý neúrodný kraj u hranic s Belgií s malými vesnicemi uprostřed pastvin a lesů a s opuštěnými rudnými doly. Rok 1944 zde začíná poklidně. Boje druhé světové války probíhají daleko a připomínají je pouze nad hlavou prolétající letadla a absence většiny mužů odvedených do armády.
Egidius Arimond, gymnaziální profesor latiny a dějepisu, odvedený nebyl díky tomu, že trpí epilepsií. Místo toho je, jako méněcenný člověk, propuštěn ze svého místa a eutanazii podle říšských zákonů se vyhnul jen díky tomu, že jeho bratr je válečný hrdina. Aby se uživil, chová četné včelí roje. A prohání každou svolnou opuštěnou vdanou sukni v městečku. Za peníze na nedostatková antiepileptika občas převádí židovské uprchlíky přes hranice do Belgie. A píše si tajný deník. Krásný deník.
Deník psaný obyčejným klidným kultivovaným jazykem, bez zbytečného patosu a přetékajících emocí, o to více však jímavější a zasahující. Vyprávění s krásně nakombinovanými příběhy obyčejných lidí, stále více se přibližující války, fascinujícího života včelích společenstev a osudů dávného předka, mnicha Ambrosia, vůbec prvního včelaře v tomto kraji žijícího zde již v 15. století.
S blížícím se koncem války se válečné hrůzy a smrt stále více přibližují. Stejně tak se s ubývajícími léky stupňují Egidiovy záchvaty a on je tak stěží schopen vnímat realitu zaplněnou stupňujícími se leteckými nálety a utrpením. Svět se mu proměňuje v surrealistické panoptikum, kdy jedinou útěchu mu poskytují mírumilovná včelí společenstva. Toto je asi jediné slabší místo celého románu, protože je těžko uvěřit tomu, že člověk v tak těžkém stavu by byl schopen si vést i nadále svůj deník.
Konec knihy je ovšem opět skvělý, prostý přehnaného patosu a klišé, přesto velmi silný a dojímavý. Celkově jsou Zimní včely výborný román, navíc, dle autorova dobrozdání v doslovu, založený na skutečných záznamech v hromádce sešitů psaných obyčejnou tužkou.
Napsat komentář