Komu zvoní hrana.

Nejdelší román Ernesta Hemingwaye popisuje pouhé tři dny z krvavé španělské občanské války. Tři dny, během kterých má americký učitel španělštiny bojující na straně republikánů přejít frontu, naverbovat místní povstalecké skupiny a s jejich pomocí vyhodit do vzduchu most na podporu nastávající ofenzivy.

V příběhu se střídají skvěle napsané akční scény (nejvíce mi utkvělo chladnokrevné vyvraždění sympatizantů s fašisty v dobyté vesnici a závěrečné okamžiky ze zničení mostu, kdy bylo veškeré dění vylíčeno naprosto precizně do nejmenších podrobností, ale přesto bez emocí) a dlouhé pasáže, kdy postavy jen přemýšlejí a do nejmenších podrobností analyzují své pocity. Skoro všichni protagonisté jsou velmi upovídaní a na vyjádření každé myšlenky potřebují mnoho slov, často omílaných mnohokrát dokola. Když někdo vzpomíná na předešlé události, líčí je do takových detailů, až se člověk zdráhá uvěřit, že by si někdo tolik podrobností mohl zapamatovat. Místy jsem se díky autorově rozvláčnosti musel do čtení nutit. Hemingway navíc do textu přimíchal velké množství španělských slov a výrazů, které měly asi pomoci autenticitě příběhu, ale pro mě byly poměrně rušivé.

Přesto se mi celkově román líbil, dozvěděl jsem se něco o smutné historii Španělska a trochu poznal španělskou mentalitu. Kdyby se v textu proškrtaly příliš rozvleklé pasáže, řekl bych o něm, že je vynikající.