Letos již podruhé jsme se vydali kousek za Vídeň zdolávat cesty na vápencové stěně přírodního parku Hohe Wand. Na parkoviště Sonnenuhr-Parkplatz jsme dorazili v sobotu brzo ráno a byli jsme tu vzhledem k počasí skoro sami. Při vystupování z auta začalo drobně pršet a tak jsme se rozhodli nepouštět se raději na mokré skále do lezení, ale dali jsme se do Klettersteigu HTL-Steig. Déšť se brzy umoudřil a tak se nám po více než 200 metrů vysoké ferratě pěkně stoupalo. Je vidět, že pravidelné lezení na stěně má něco do sebe, a tak nikdo z nás neměl po cestě žádné větší problémy.

Nahoře jsme si pak snědli oběd a v sílícím větru a zimě jsme seběhli kousek dolů k dalšímu známému Klettersteigu, Blutspuru. I ten jsme tentokrát zdolali s grácií. Hned potom jsme se vrhli na dobře odjištěné lezecké trasy v Klettergartenu, který se nachází hned vedle Blutspuru. Opakovali jsme základy jištění, slaňování a pěkně jsme si zalezli. Svoje si tu najde opravdu každý, jsou tu cesty obtížnosti od 2 až do 9. Jenom kdyby nebyla taková zima. Dolů na parkoviště jsme seběhli známou cestou Völlerin, navečeřeli jsme se v osvědčené hospodě v Maiersdorfu a zastanovali u rybníka kousek za vesnicí.

Ráno jsme se po setřepání námrazy ze stanů probudili do krásného počasí a natěšení na lezení jsme vyrazili opět ke stěně. Dnešní plán bylo vylézt sedmidélkovou cestu čtyřkového lezení Draschgrat. Měli jsme trochu problém s orientací v cestě a tak místo úvodní délky 1–2 jsme dali 4+ pasáž s malým převisem. Druhá délka bylo pěkné čtyřkové lezení po hřebeni. Lezlo nás pět v jednom tříčlenném a jednom dvoučlenném družstvu a díky tomu a díky naší nezkušenosti s vícedélkovým lezením jsme byli hodně pomalí. Třetí délku jsme (trojice) díky špatně viditelnému borháku opět nalezli jinak a místo 1–2 cesty z toho byl krásně vzdušný 4- traverz. Druhá dvojice si správné cesty všimla a postupovala paralelně vedle nás.

Hohe Wand.Čtvrtá délka byla lahůdková, deset metrů čtyřkového lezení, po kterém najednou v mělkém komínu se spárou končilo jištění. Možná pokračovalo někam do strany, ale nepodařilo se nám ho najít. Takže z toho bylo asi patnáct metrů lezení za 5 s vlastním zakládáním jištění. Na čtvrtém štandu už jsme se opět napojili na původní cestu. Holkám se ovšem do pětkového lezení nechtělo, a tak si na původní cestu traverzly už uprostřed lezení (Po trošku vzrušenější debatě: „Ale já tam mám založenej matroš!“„Na ten já ti seru!“).

Nakonec to dopadlo tak, že vzhledem k časové tísni a nutnosti stihnout poslední večerní vlak z Brna do Ostravy, jsme zbývající tři délky nahoru nelezli a slanili jsme zase pěkně dolů. Byl to trochu potupný ústup z našeho prvního vícedélkového lezení, ale i tak jsme si to skvěle užili, nabrali spoustu zkušeností a hlavně jsme všechno ve zdraví přežili. Pro příště nám tu zbyla jedna pěkná výzva a mnoho dalších krásných cest na lezení…