Vrchol letošní sezóny na horách je tady. Chystáme se zdolat vrchol Großglockneru, nejvyšší hory Rakouska, 3 798 m. n. m. Původně jsem chtěl jít na vrchol bez odborné pomoci, ale nakonec, přesvědčen ostatními, domlouvám vůdcovské služby našeho osvědčeného průvodce Zobana a jeho kolegy Vojty a pozorovatele Lukáše. Daří se mi ale vymoci, že s průvodci nepůjdeme normálku, ale obtížnější, více lezeckou trasu přes hřeben Meletzkigrat.

Už za tmy přijíždíme k mýtné silnici Großglockner Hochalpenstrasse. Je asi deset minut po zavíračce a i když se po nějaké době doboucháme na obsluhu, není s ní žádná řeč. Nakonec to řešíme po česku a na silnici stejně vjíždíme, ignorujíce značku zákazu vjezdu. Nahoře na vyhlídce Kaiser Franz Josefs Höhe parkujeme na krytém parkovišti a za hustého deště uléháme do spacáků.

Jedna z těžších lezeckých pasáží.

Jedna z těžších lezeckých pasáží.

Ráno nás budí silné poryvy větru lomcující s okny parkoviště. Včerejší déšť se plynule proměnil ve sněžení a tak naše plány vyrazit na cestu hodně brzo berou za své. Postupně se ale počasí zlepšuje a krátce před osmou hodinou vyrážíme do větru a zimy. Po nesčetných schodech sestupujeme z parkoviště dolů na ledovec, který po značené cestě překračujeme. Nový sníh je sfoukaný, a tak se nemusíme navazovat. Poté již nastupujeme do příkré stezky, která se vine nahoru úbočím Großglockneru. Pohodovým tempem docházíme k Frühstückplatzu, místu, kde se cesta normálkou přes ledovec Hofmannskees a přes hřeben Meletzkigrat rozdělují. Dáváme krátkou pauzu a navázaní na laně pokračujeme v cestě.

Cesta přes Meletzkigrat je pěkné pohodové dvojkové lezení okořeněné několika trojkovými úseky osazenými borháky. My jsme cestu měli zpestřenou trochou čerstvě napadaného a místy namrzlého sněhu, ale lezení bylo všude bezpečné a dobře odjistitelné. Původně jsme měli v plánu dojít přímo na vrchol, ale vzhledem k pokročilejší době a únavě některých členů týmu opouštíme horní část Meletzkigratu a přecházíme po ledovci nahoru na hřeben a po hřebeni na Adlersruhe neboli chatu arcivévody Johanna. Dáváme večeři, doplňujeme tekutiny a příjemně utahaní jdeme brzo spát.

Pochod ledovcem mezi trhlinami.

Pochod ledovcem mezi trhlinami.

Ráno vstáváme za tmy, rychle se oblékáme, balíme, spořádáme snídani a po šesté hodině vyrážíme, podobně jako mnoho dalších skupinek, vstříc vrcholu. Cestou sněhoviskem vstříc Malému Glockneru můžeme pozorovat krásný východ slunce z mraků pod námi. Dostáváme se na skálu a začíná lezení, mačky zůstávají na nohou, protože cesta je pokrytá vrstvou sněhových zmrazků. Po cestě je docela provoz, skupinky vystupující nahoru se míjí s již sestupujícími družstvy a občas je vyhýbání docela krkolomné, obzvlášť když se najde pár idiotů, kteří na úzkém hřebeni Kleinglockneru ještě předbíhají, naštěstí je celá cesta osázená železnými tyčemi, pomocí kterých se dá dobře jistit. Na nejnepříjemnějším úseku, klesání z Kleinglockneru do sedýlka mezi oběma vrcholy, je dokonce natažené ocelové lano, takže technicky je cesta bez problémů, jenom ty hrozné davy…

Na hřebenu Kleinglockneru, hlavní vrchol už je na dosah.

Na hřebenu Kleinglockneru, hlavní vrchol už je na dosah.

Na vrcholu Großglockneru se moc nehořejeme, rychle cvakáme pár fotek a tlačeni davem za sebou rychle sestupujeme na klidnější místo. Dáváme svačinu a pomalu sestupujeme dolů. Cesta je pořád přelidněná, ale zpátky na chatu se dostáváme bez úhony. Dáváme si k obědu polívku a nastupujeme na cestu dolů. Já s Radkem a Lukášem sbíháme dolů normálkou po ledovci, ostatní se vydávají delší, ale bezpečnější trasou hřebínkem přes chatu Salmhütte a rozsedlinu Stockerscharte na chatu Glocknerhaus, kam potom měla naše normálková skupina přejet auty z parkoviště na Franz Josefs Höhe.

Přibližná trasa našeho výstupu. Červeně Meletzkigrat, žlutě cesta na vrchol, modře sestup normálkou.

Přibližná trasa našeho výstupu. Červeně Meletzkigrat, žlutě cesta na vrchol, modře sestup normálkou.

Říká se, že cesta normálkou přes ledovec je nejjednodušší a nejrychlejší, ale rozhodně není nejbezpečnější. Ledovec je zde příkrý, každé uklouznutí znamená pád do hlubiny s malou šancí na včasné zastavení. V době, kdy přes ledovec jdeme, tu je tvrdý led pokrytý několikacentimetrovou vrstvou nového prašanu a místy tvrdého firnu, takže chůze po něm je celkem nepříjemná a i v mačkách to při sestupu podkluzuje. Během traverzu ledovce se mi daří přišlápnout si lano a tak si naostro zkouším brždění pádu s cepínem. Naštěstí se mi daří ho rychle zarazit ostřím do sněhu a ledu a přilehnout. Radek, který mě má na krátkém lanu, mě navíc samozřejmě 100% zajišťuje a zachytává, takže všechno dobře dopadá a já jsem bohatší o další zkušenost. Normálka je opravdu nebezpečná cesta a stačí jen malá nepozornost, drobné zaškobrtnutí k tomu, aby to mělo smrtelné následky.

Od ledovce už pokračujeme dolů přes Frühstückplatz stejnou trasou, kterou jsme včera přišli. Přeběhnout Pasterze a zdolat závěrečné brutální třísetmetrové stoupání po nekonečných schodech až na parkoviště. Sjetí auty dolů na Glocknerhaus už je otázkou pár minut. U kafe pak čekáme na příchod druhé skupiny a pak už jen odřídit závěrečnou porci kilometrů domů. Tak zase někdy na Glockneru!