Při hledání nějaké nové pěkné oblasti v rakouských horách na mapě mě zaujala oblast Schladmingských Taur v okolí jezera Etrachsee. Není tu příliš mnoho horských chat, takže se na hřebenech nedají čekat zástupy. Někde vedou značené cesty, jinde jsou prázdná údolí s dost možná průchozími sedly mezi nimi, někde se zase nabízí možnost zajímavé neznačené hřebenovky. V kombinaci s turistickou a satelitní mapou jsem si namyslel trasu s různými verzemi ústupu a obchůzek míst, o kterých jsem si nebyl jistý, zda budou opravdu schůdná, a protože se mi nepodařilo sehnat nikoho s sebou, vyrazil jsem na 4denní výlet sám.

Mapa celého 4denního treku.Po více než 5hodinové cestě jsem u jezera Etrachsee kolem poledne nahodil batoh na záda a vyšel vstříc vrcholům tyčícím se nad údolím. Nejdřív po široké značené (796A) cestě směrem k Schattnerhütte. Kousek před chatou jsem z cesty zabočil do příkrého svahu a nejdřív korytem potoka, potom hustým borůvčím a lišejníkem a nakonec nestabilním kamenným polem stoupal svahem přímo vzhůru k vrcholu Feldkögerl. Stoupání bylo prudké a nepříjemné, ale na vrchol jsem se nakonec vyškrábal. Během mého výstupu ale padla mlha, takže z výhledů moc nebylo.

Za špatné viditelnosti jsem pokračoval dál mimo značené cesty po hřebeni na Feldeck. Cesta byla naštěstí bezproblémová, takže mě zaskočilo akorát stádo ovcí, které se mi pokoušely sežrat čepici, která mi koukala z kapsy. Z Feldecku na Brennerfeldeck a dál už vede pod hřebenem značka (796), já jsem ale šel přímo po hřebeni přes vrchol Brennerfeldecku. Cesta to byla moc pěkná, skalnatým, ale dobře schůdným terénem. Za dobrého počasí tu musí být krásné výhledy na obě strany hřebene. Sestup po hřebeni do sedla pod Brennerfeldeckem vypadal při zpětném pohledu dost neschůdně, ale ve skutečnosti byl bezproblémový.

Začátek stoupání neznačenou cestou na Feldkögerl.V sedle se na trasu napojuje turistická značka od Etrachsee, kterou jsem dříve ještě v údolí opustil. Je to zároveň na dlouhou dobu jediné jakž takž rovné místo, kde se dá přenocovat. Večer se vyjasnilo, mlha se rozpustila, udělal jsem si večeři a čaj, zalehl pod širákem do spacáku, zahnal stádo zvědavých ovcí, které asi chtěly nocovat se mnou, a za chladného večera pozoroval postupně se rozsvěcující hvězdy, které takhle krásně září jenom na horách.

Ráno mě vzbudilo mokro. Přes noc mi na spacáku a karimatce zkondenzovalo tolik vlhkosti, že jsem měl v nohách spacáku úplnou louži. Za světla vycházejícího slunce jsem v ranním větru sušil spacák (ten jsem pak dosoušel na batohu celý den) a vařil snídani. Růžové svítání krásně barvilo okolní hory.

Za větrného, ale krásně jasného počasí jsem pokračoval dál po značce pěknou kamenitou hřebenovkou přes vrcholy Arfeld, Ruprechtseck, Dachleiteck a Toreben do sedla Günster Scharte. Za celý den jsem nepotkal živáčka. Výhledy po Schladmingských Taurech byly úchvatné a v dálce se daly za dobré viditelnosti zahlédnout i další pohoří, Grimming, Totes Gebirge, i zasněžené vrcholky Vysokých Taur.

Výhled na Vysoké Taury.Tady bych se chtěl trochu pozastavit u kvality značení místních cest. Místní Alpenverein klub mě trochu nepříjemně překvapil, protože vrcholové kříže a rozcestníky jsou často poškozené a neudržované a značení stezek je děláno poměrně nelogicky: tam, kde je cesta rovná na úplně zřejmá, jsou značky každých pár kroků, ale v místech, kde je terén nepřehledný, nebo cesta někam odbočuje, je značení velmi řídké. Do toho se plete staré vybledlé značení, které ale vede jinými místy, než stávající značky. Kdybych neměl cestu dobře nastudovanou z mapy, měl bych asi místy problémy cestu v kamenitém terénu najít.

Sedlo Günster Scharte na dohled.Pod sedlem Günster Scharte jsem se napojil na značenou cestu 797 a pěkným traverzem došel k jezerům jižně od vrcholu Sauofen. Moc se mi tu líbilo. Tichý klidný kousek světa uprostřed hor, odříznutý od okolního světa. Tady jsem se od značky, která pokračovala dolů do údolí, odpojil, a zkusil jsem dojít až na vrchol Sauofen. Stoupání od jezer přímo po hřebeni k předvrcholu bylo bezproblémové. Nepříjemné bylo slézání pár metrů po kluzké a zároveň lámavé skále nad srázem na místy vyšlapanou pěšinku, která podcházela předvrchol a pokračovala k samotnému vrcholu. Batoh jsem nechal dole a na Sauofen jsem vylezl nalehko. Cesta nahoru vedla po skále, trochu posnažit jsem se musel, ale bez batohu to nebyl problém.

Výhledy z vrcholu byly úchvatné, všechny okolní kopce byly za jasného počasí vidět jako na dlani. Náladu mi jen trochu zkazil fakt, že původně plánovaná hřebenovka na Süßleiteck přes Schrein vypadala neschůdně. Terén byl příliš skalnatý a příkrý a s batohem na zádech jsem si do něj netroufl. Vrátil jsem se k batohu a z hřebene sestoupil přímo dolů na východ k další malebné skupince jezer pod vrcholem Sauofen. Dal jsem si pauzu, uvařil kafe a vyrazil podél potoka na prudký, úmorný a nepříjemný sestup do údolí Hüttkar. Částečně po trávě, částečně sutí, chvílemi v kamenných polích jsem ztrácel výškové metry. Cestou bylo vidět, že na vrchol Süßleiteck nevede cesta ani podejitím hřebene přes Schrein. Úbočí hory je příliš příkré a skalnaté.

Cestou dolů do údolí jsem se držel hodně vlevo, abych si zkrátil cestu a mohl se co nejdřív opět napojit na značenou cestu, ale byla to chyba. Úbočí bylo příliš příkré a skalnaté a místo zkratky to pro mě znamenalo ztrátu času a stejně jsem byl nucený nebezpečnou příkrou roklí sejít až dolů do údolí. Nejlepší cesta asi vede přímo podél potoka, který teče až odshora od horních jezer. Dole v údolí kousek před Schimpelhütte jsem se napojil na stěží znatelnou pěšinku vedoucí od chaty na značenou cestu. Místy jsem si připadal jako lovec, pěšina nebyla skoro znát a musel jsem jí hledat podle sem tam zlomených větviček a zohýbané trávy.

Můj tábor u Schimpelsee. V pozadí uprostřed Hasenohren a Hasenohrencharte.Na značené cestě 702 už mě čekalo jen závěrečné stoupání k rozlehlému a průzračně čistému jezeru Schimpelsee. Další kouzelný kout přírody odříznutý od okolního světa okolními hřebeny a kopci. Pracně jsem našel aspoň trochu rovný plácek, poučen z předchozí mokré noci tentokrát postavil přístřešek, z vody v jezeře uvařil večeři, zalezl do spacáku a příjemně unavený poslouchal vášnivé troubení kozorožců nebo horských jelenů na protějším svahu. Vydrželo jim to až do rána.

Další den ráno jsem se nasnídal, pobalil opět mokré vybavení (spousta vody zkondenzovala na vnitřní straně přístřešku) a vyrazil vstříc sedlu Hasenohrenscharte. Cesta nebyla příjemná, vedla přes pole velkých nestabilních balvanů, které v ranním mokru nepříjemně klouzaly. V horních, převážně travnatých partiích, po pravé straně svahu vedoucímu do sedla, už se šlo dobře. V sedle se otevřel pohled do dalšího krásně ztraceného opuštěného světa. Na druhé straně sedla nevedou v údolí ani po okolních kopcích žádné turistické značky, takže široko daleko nebylo ani živáčka. Přesně tak mám hory rád.

Cesta ze sedla na vrchol Bauleiteck přes Hasenohren vypadala hodně neschůdně, možná by to ale šlo po úbočí ze strany od Schimpelsee. Zato na hřeben na druhou stranu směrem ke Gjoadecku schůdně vypadal, alespoň jeho začátek. Stejně tak vypadalo průchozí stoupání z údolí terénem na východní hřeben Bauleitecku (Krautgarten) a odtud na samotný vrchol. Inspirace někdy na příště. Dnes jsem měl ale jiné plány.

Sestoupil jsem z Hasenohrenscharte kousek do údolí na východ a po pravém úbočí traverzoval svah vstříc malému jezírku, rozšlapanému od krav, a od něj přímo travnatých svahem nahoru do sedla Karscharte. Výstup byl příkrý, v horních částech až na hranici schůdnosti. Za mokra by byl nebezpečný, naštěstí už slunce a vítr stačili ranní rosu vysušit.

Můj tábor u Schimpelsee. V pozadí uprostřed Hasenohren a Hasenohrencharte.V Karscharte se opět odehrálo další odkrytí opony, tentokrát do údolí Tuchmoarkar a na štíty tyčící se nad ním. Na hřebenovku přes Vorderes Ohreneck, Schoberspitze a Hinteres Ohreneck jsem měl zálusk na nějaký příští výlet. Cesta ze sedla na Hinteres Ohreneck schůdně vypadala, ale zbytek hřebene těžko říct, vidět byla jen skalnatá příkrá strana.

Z Karscharte jsem se vydal směrem na Gjoadeck. Cesta zpočátku nevede přímo po hřebeni, ale podchází ho z pravé (jižní) strany. Po chvíli jsem došel do krásně sevřeného kamenitého údolí s dalším jezerem, kde jsem změnil plány. Vydal jsem se travnatým hřebenem na bezejmenný kopec nad Hasenohrenscharte. Odtud jsem chtěl přejít po hřebeni přes předvrchol na samotný Gjoadeck. Hřeben na předvrchol se ale po chvíli ukázal jako příliš skalnatý, a tak jsem ho musel cestou dolů do sedla částečně podejít z levé (východní) strany. Stoupání na předvrchol už přímo po hřebeni schůdné bylo, a byla to moc pěkná cesta. Ale samotný závěr cesty byl travnatý a příliš příkrý, tudy byla cesta příliš nebezpečná. Naštěstí se ale dal v horní části traverzovat svah předvrcholu a napojit se tak na původní výstupovou trasu hřebenem na Gjoadeck. Částečně bylo možné stoupat přímo po hřebeni, skalnatější pasáže bylo možné obejít zleva (ze severu). Z předvrcholu na samotný Gjoadeck už byla cesta bezproblémová.

Pohled na Schimpelspitz a sedlo Schimpelscharte.Na vrcholu se otevřely další krásné výhledy na jezero Schimpelsee a na jezera v dalším údolí, Grünsee, Schwarzensee a další. Vyběhl jsem si nalehko na kopec s kamenným mužíkem na hřebenu za Gjoadeckem a vydal se závějemi ovčích bobků na zpáteční cestu. Obtížnější místa na příkrém hřebeni se dala většinou obcházet ze severní strany. Velký skalní masiv ve spodní části sestupu se obchází z jihu, vede kolem něj částečně vyšlapaná pěšina.

Sestoupil jsem opět k jezírku a rozhodl se nevracet se až do Karscharte, ale zkrátit si cestu přímo směrem na Hasenohrenscharte. Přímá cesta schůdná byla, dokonce i o něco méně příkrá a nebezpečná, než ta do Karscharte. Dolů k Schimpelsee jsem se vracel za svitu krásně barevného podzimního slunce. Zakempoval jsem na stejném místě, jako předchozí noc a po vydatné večeři jsem se ve spacáku opět mohl zaposlouchat do milostného troubení přicházejícího z protějšího svahu.

Výhledy při sestupu k autu.Ráno už jsem jen nabalil mokré věci, napojil se na značenou cestu 702 a vyrazil směrem k autu. U odbočky na Süßleiteck jsem chvíli váhal, zda si na něj ještě nemám vyběhnout. Ale měl jsem na noze puchýř od včerejšího traverzování prudkých svahů a čekala mě minimálně pětihodinová cesta autem domů, tak jsem Süßleiteck nechal na příště. Vyšlapal jsem poslední příkré stoupání do sedla Schimpelscharte (cesta ze sedla na Schimpelspitz vypadala schůdně) a zdolal dlouhé klesání kamenitým terénem až na úroveň lesa. Teprve tady jsem potkal první lidi na celém treku. Klesání stinným lesem proložené občasným broděním malých potůčků bylo příjemné. Prošel jsem okolo Rudolf-Schober Hütte a za chvíli už jsem byl u Etrachsee. Bylo sympatické, že v jiných údolích nekonečný sestup po asfaltu nebo šotolině se zde omezil jen na několik set závěrečných metrů. Neodolal jsem a v otevřené chatě u jezera jsem si dal pivo a oběd. A potom už jen porce skoro čtyř set kilometrů domů.

V okolí Etrachsee jsem objevil krajinu, kterou jsem si hodně rychle zamiloval. Turistické značky tu sice vedou, ale ne všude. Jsou tu také rozlehlá opuštěná údolí propojená neznačenými, ale schůdnými sedly. Jsou to krásná místa bez turistů, která jsou dostupná sice trochu obtížnějšími trasami, ale vynaložené úsilí za kouzelné výhledy a klid určitě stojí. Sem se budu moc rád vracet.

První den: 🚶5 km, ↗ 1000 m, ↘ 140 m.
Druhý den: 🚶 9,75 km, ↗ 800 m, ↘ 1150 m.
Třetí den: 🚶 8,5 km, ↗ 975 m, ↘ 975 m.
Čtvrtý den: 🚶 6,75 km, ↗ 325 m, ↘ 935 m.