Původně jsme na víkend plánovali trek v rakouských Alpách, ale kvůli hodně nepříznivé předpovědi počasí jsme museli hledat náhradní variantu. Na Slovensku mělo být lépe, tak jsem v akutním nedostatku času rychle naklikal na mapě možnou trasu a v sobotu brzo ráno už jsme vyjížděli autem do Ružomberka, do čtvrti Kosovo. Odtud jsme se nechali autobusem převézt na konečnou do Liptovské Revúce, kde náš trek začínal.

Jak už to na slovenských horách bývá, dlouhý nástup po asfaltu Zelenou dolinou byl úmorný, následné stoupání pěšinou v lese zase pořádně příkré. Pod zataženou oblohou se ale šlapalo celkem příjemně. Pod Kyškami jsme si dali oběd, během kterého se na nás svižně rozběhl pastevec ovcí s holí v ruce. Začal po nás cosi agresivně pokřikovat jakýmsi nesrozumitelným jazykem, asi se mu nelíbilo, že si fotím okolí svou zrcadlovkou (na turistickém chodníku). Chvíli to vypadalo, že tu svou hůl bude chtít použít, nebo že na nás poštve psa, ale nakonec se mi ho podařilo vyprovodit bez použití násilí. Setkání podobnými hulváty mi vždycky dokáže pokazit náladu.

Nakoukli jsme do salaše pod Kyškami, a ačkoliv uvnitř na palandách bylo pár matrací, interiér vypadal dost nevábně, tady bych spát nechtěl. Bohužel, s tím, jak přibývá lidí na horách, je i víc individuí, která po sobě nechávají hromady odpadků a ničí vybavení, které má sloužit všem.

Na Ploskou jsme stoupali v sílícím větru a husté mlze, na vrcholu byla nulová viditelnost, a tak jsme rychle sešli dolů do sedla Ploskej. Měli jsme štěstí, s prvními kapkami přicházejícího deště jsme došli k turistickému přístřešku, ve kterém jsme slejvák bez úhony přečkali. Cestu přes Čierny Kameň jsme už absolvovali opět za sucha, pouze jsme se urousali od promáčené trávy.

Výstup na Rakytov jsem si z dřívějších návštěv Veľké Fatry pamatoval jako dlouhé zničující stoupání, ale teď mi přišel poměrně pohodový. Zvláštní, jak se mi po letech chození po rakouských horách scvrkly fatranské vrcholy v sice malebné, ale pouhé kopce. Na vrcholu panovala stále mlha, pouze chvilkami se otevíraly pohledy na Liptovskou Osadu.

Pod Skalnou Alpou jsem chtěl nabrat z pramene na úbočí vodu, ale místo studánky jsem našel pouze malý zablácený čůrek. V létě na Fatře mnoho vody není. Některé studánky značené na mapě jsou suché úplně. Na noc jsme zabivakovali na vyhlídce na Skalné Alpě. Výhledy jsme ovšem měli stále pouze do mlhy.

Terka toho v noci kvůli obavám z medvědů příliš nenaspala a ráno se ukázalo, že celkem oprávněně. Během noci se nám někdo prohrabal v odpadcích, i když podle stop zubů to spíše než na medvěda vypadalo na mlsnou lišku. Ráno bylo hodně chladné a větrné, tak jsme se rychle sbalili a snídani si uvařili až u pramínku nad Smrekovicou. Alespoň se trochu rozehnala mlha a chvílemi se otvíraly pěkné výhledy.

Většina další trasy ovšem vedla pozvolným klesáním v lese, takže panoramat jsme si příliš neužili. Terka ale měla možnost dosyta se najíst borůvek, kterých byl okolní les plný. Za výhledy jsme si vylezli na kopec Šiprúň, bohužel však marně, na zarostlém vrcholu jsme měli smůlu.

Vesnici Vlkolínec s původními dřevěnými stavbami jsme se vzhledem k houstnoucím davům v jejím okolí vyhnuli (abychom si je přesto užili cestou domů při nákupů sýrů v salaši Krajinka)  a stále po zelené značce jsme sestoupali až do Kosova k zaparkovanému autu.

Jako náhradní program při špatném počasí posloužila Veľká Fatra dobře, ale za sebe mohu říci, že na můj vkus už mi přijde příliš zalidněná a těsná. Ovšem na trek s dětmi nebo na zimní výšlap na sněžnicích sem zase vyrazím rád.