Loni se nám na Wildspitze v Ötztalských Alpách vystoupat nepodařilo. Rozhodli jsme se tedy letos ve stejném složení pro reparát, tentokrát kratší cestou z jižní strany, z chaty Breslauer Hütte. Bohužel výprava nezačala dobře. V Německu Viktar při hazardním nezodpovědném předjíždění způsobil dopravní nehodu, kdy předjížděl doleva odbočující auto a naboural do něj. Naštěstí se nikomu nic nestalo, odnesly to jen plechy a auta zůstala pojízdná. Stálo nás to ovšem pořádné zdržení při čekání na příjezd a vyšetřování policie, a mě posléze spoustu času a nervů při komunikaci s pojišťovnami a řešením servisu.

Do rakouského města Vent jsme nakonec zdárně dorazili, vyběhli skoro tisíc výškových metrů na chatu, ubytovali se v privilegovaných postelích společné noclehárny a dokonce jsme stihli i večeři. Zjistili jsme, že provozovatelka chaty je Slovenka a s většinou personálu jsme se domluvili česky. Bohužel jak večeře tak snídaně byly na chatě poměrně chudé, káva se nedala pít vůbec, zeleniny byly dostupné jen velmi omezené vzorky.

Ráno po snídani jsme se vypravili na aklimatizační výlet na třítisícovou horu Vorderer Brochkogel, 3.565 m. n. m. Cesta vedla hodně v suti a po velkých hromadách kamení a na závěrečném hřebenu byla pěkně exponovaná, ale poměrně bezpečná a technicky nenáročná. Celkově to byl moc pěkný výlet, koukali jsme cestou na Wildspitze a další okolní třítisícovky a jejich ubývající ledovce.

Cestou zpět jsme měli dost času, nechtělo se mi ještě vracet na chatu, sám jsem si proto vyšlápl do údolí, kde kdysi býval ledovec Mitterkarferner, abych obhlédl, jaká nás čeká zítra cesta vzhůru do sedla Mitterkarjoch. Pohled to nebyl příliš optimistický, budeme muset zdolat sněhové pole a od pohledu příkrý a rozbitý terén.

Následující den jsme vstávali na snídani v 5 hodin ráno. Za tmy jsme vyráželi pokusit se o vrchol Wildspitze, 3.768 m. n. m. Stoupali jsme vzhůru údolím. V jeho horní části se Viktar na skupinu vykašlal a utekl nám. Byla zima, foukal ledový vítr. Terka přestála krizi, kdy se chtěla otočit a vrátit se na chatu. Když jsme konečně po suti a ledu přišli na nástupní místo do sedla Mitterkarjoch, Viktar tam stál na místě, mrzl, a když jsme se nastrojili do úvazků a přišli až k němu, beze slova se otočil a odešel dolů do údolí. Předvedl naprosto sobecké a nezodpovědné chování, vykašlal se na skupinu na ledovcové túře těsně před nejtěžším místem a vědomě nás tím ohrozil. Bohužel, s takovým člověkem už na žádnou další výpravu nikdy nepůjdu.

Pokračovali jsme dál ve třech. Vyčekali jsme si kratší frontu na nástupu, vystoupali jsme přes prudké sněhové pole a pokračovali vzhůru po místy namrzlé skále zajištěné ocelovými lany. V nejtěžším místě, asi dva metry vysokém mírném převisu, jsem holky odjistil lanem (lehčí cesta okolo byla pokrytá ledem). Jinak jsme lezli nezajištění, ocelové lano bylo natažené celou trasu, a cesta nebyla příliš obtížná, jen náročná fyzicky i psychicky.

Nahoře v sedle se nám otevřel fantastický pohled na rozlehlý ledovec Taschachferner. Dívali jsme se, kudy jsme šli loni a kde jsme se otáčeli. Nasadili jsme mačky, navázali se na lano a vydali se na ledovcovou túru. Jaký to byl rozdíl oproti loňsku. Letos panovalo krásné počasí, trasa byla dobře prošlapaná, trhlin bylo málo a byly dobře vidět. Netrvalo dlouho a stáli jsme pod závěrečným vrcholovým výšvihem. Samotný vrchol Wildspitze je jedna velká hromada balvanů usazených na hliněném podkladu. Konalo se tu srocení různých skupin, převážně guidů s klienty, kdy jeden průvodce nahoru na vrchol a pak zase dolů vlekl klidně i sedm klientů na krátkém laně. Sundali jsme mačky a mezi davy jsme prokličkovali na vrchol. Měli jsme velkou radost, konečně se nám podařilo sem vystoupat. Výhledy byly báječné, ledovce a hory všude kolem.

Původně jsme chtěli přejít přes severní vrchol Wildspitze a hřeben Jubiläumsgrat na ledovec Rofenkarferner a přes něj dolů k chatě, ale ledovec vypadal hodně rozbitý a plný trhlin. Navíc jsme měli informace od chatařky, že na této trase letos hodně padají kameny a není bezpečná, vrátili jsme se tedy dolů stejnou cestou. Holky se bály sestupovat volně, vedl jsem je tedy dolů na krátkém laně. Na začátku ledovce jsme opět obuli mačky, navázali se na dlouhé lano a pohodovým tempem se spoustou zastávek na kochání a focení jsme se vrátili do sedla Mitterkarjoch. Sluníčko pracovalo a sněhové mosty nad trhlinami už byly měkké, naštěstí byly všechny trhliny dobře vidět a daly se pohodlně přeskočit.

Cesta ze sedla dolů byla obtížná hlavně psychicky, sestup dolů těžším terénem je vždy náročnější než stoupání. Na nejobtížnějších místech jsem holky opět dojišťoval lanem. Zpátky na chatu už jsme došli pod pražícím slunkem a s dobrou náladou.

Viktar byl uražený, přestal s námi mluvit, izoloval se, a my neměli potřebu si s ním něco vyříkávat. Další den ráno se rychle nasnídal a beze slova zmizel někam ven. My ostatní jsme vyrazili na výlet na vrchol Ötztaler Urkund. Poměrně pohodová cesta vedla přes vrchol Urkundkolm. O kousek dál už se ovšem začal zvedat příkrý boční skalnatý hřeben vzbuzující respekt. Schovali jsme trekové hole a pustili se do lezení rozbitým terénem. Cesta byla dlouhá, namáhavá, značená pouze občasnými trpaslíky, ale nevedla exponovaným terénem a příliš jsme nebloudili.

Když jsme se konečně dostali na hlavní hřeben, expozice i obtížnost o poznání přitvrdila. Holky už si dál netroufly, na vrchol jsem tedy závěrečných několik set metrů pokračoval sám. Lezl jsem krásnou pevnou skálou nad velikou expozicí, některá místa dosahovala obtížnosti UIAA III a byla osazena nýty. Z vrcholu byl krásný výhled na Wildspitze i na totálně rozpraskaný ledovec Rofenrarferner, po kterém bych se vracet dolů rozhodně nechtěl. Holky se bály sestupu, vedl jsem je tedy dolů opět na krátkém laně. Já neměl se sestupem problémy, holky lezly skoro po čtyřech. Ozvala se průpovídka „želvy na vodítku“. Zpátky na chatu jsme dorazili pohodovým tempem.

Poslední ráno se na nás začal Viktar u snídaně utrhovat, ale do hádky jsme se zatáhnout nenechali. Vstávali jsme brzy, za východu slunce jsme dorazili do údolí k autu a bez obtíží jsme dojeli až domů.

Užili jsme si tři báječné kopce a výstupy na ně. A příští rok se chceme na ledovec vypravit znovu. Ovšem v trochu obměněné sestavě.