Slíbil jsem klukům, že o letošních prázdninách se vypravíme do Alp na třítisícovky. Jenže když jsem chtěl někdy začátkem května zarezervovat horskou chatu Taschachhaus, zjistil jsem, že vhodný okamžik už jsem prováhal, v našem termínu bylo beznadějně obsazeno. Stejně tak i na všech dalších možných chatách ležících někde pod třítisícovými vrcholy. Po dlouhém hledání jsem objevil jednu jedinou, Sajathütte. Sice měli obsazenou hromadnou noclehárnu, ale volný samostatný pokoj. Jelikož chata nepatří pod rakouský spolek Alpenverein a je soukromá, neplatí zde Alpenverein sleva na ubytování, takže jsem za pobyt vysázel brutální částku v eurech. Navíc chata vypadá jako nevkusný nabubřelý zámek, který se do horského údolí příliš nehodí. Ale i tak jsme tam vyrazili.

Po dlouhé cestě autem přes většinu Rakouska jsem zaparkoval jen pár kilometrů od italských hranic na lesním parkovišti u obce Prägraten. Nahodili jsme na záda batohy s těžkým vybavením na několikadenní pobyt a nádherně rozkvetlými loukami jsme vystoupali 1100 výškových metrů na chatu. Zvenku sice nevypadala lépe než na fotografiích, ale uvnitř byla útulná, obložená dřevem a s příjemným personálem a výbornou kuchyní.

První den jsme se vydali na ferratu Rote Säule obtížnosti C. Vede v krásném pevném pískovci, i přes několik kolmých žebříků, obtížnost je mírná, výhledy krásné, klukům se líbila. Jen počasí mohlo být lepší, byla zima a dost foukalo, chvílemi i poprchávalo. Na vršku cesty jsme se navázali na lano a pokračovali dál parádní lezeckou hřebenovkou, která byla místy zajištěná ocelovými lany. Na konci hřebenu jsme se napojili na turistickou značku a sešli po ní dolů k chatě.

Další den jsme se vydali na třítisícovkový okruh. Nejdřív jsme mezi stádem ovcí obešli Vorderer Sajatkopf, vystoupali na něj po hřebenu, a pak po krásném exponovaném hřebenu přes zvláštně zvrásněnou skálu vyšli na první třítisícový kopec, Hinterer Sajatkopf, a odtud, i s troškou lezení, na nejvyšší bod výpravy, Kreuzspitze (3.155 m. n. m.). Byli jsme tu sami, panovalo větrné ale pěkné počasí a výhledy na hory a ledovce kolem dokola byly úchvatné. I Grossvenediger pár kilometrů od nás naproti v údolí jsme viděli. S Matym jsme si udělali ještě odbočku na další třítisícovku, velikou hromadu kamení Tulpspitze a pak jsme po turistické značce sešli zpět k chatě. Cestou v údolí jsme pozorovali roztomilou sviští rodinku. Malá svišťata spolu vesele dováděla.

Na chatu jsme se vrátili brzy, rozhodli jsme se tedy s Matym, že si ještě vylezeme Ečkovou variantu ferraty Rote Säule. Byla pěkná, ale nepřipadala nám tak obtížná, většinu cesty sdílela s lehčí verzí, jen na začátku jsme museli přelézt dlouhý převislý žebřík.

Následující ráno jsme se sbalili a sešli zpět do údolí k autu. Abychom nějak rozdělili dlouhý přejezd domů, našel jsem asi v půlce cesty nad řekou Mürz ferratu, kterou jsme si vylezli. Vedla po krásné pevné skále, obtížnost i délka tak akorát, a jako bonus měla krásný dlouhý lanový most, který se s každým uprostřed pěkně rozkmital. U auta jsme se vykoupali v ledové řece a zamířili domů. Vydařený a pestrý výlet to byl.