Po pár letech jsem se opět vydal na Großer Bösenstein. S Katkou jsme z parkoviště pod Edelrautehütte vystoupali skoro prázdným údolím k Zamrzlému jezeru, Gefrorener See, které dostálo svému jménu. Bylo komplet pokryté ledem a sněhem a příkrá cesta do sedla Gamsscharte byla zasypaná závějemi. Na brodění hlubokým sněhem jsme neměli oblečení ani vybavení, hledali jsme tedy náhradní cestu. Po hřebenu nad údolím to nešlo, příliš strmé srázy nás od cesty s těžkými batohy na zádech odradily.

Přešli jsme tedy přes hřeben nejschůdnější cestou do vedlejšího opuštěného údolí, vyrušili pár kamzíků a svišťů, prošli kolem jezera Gemeinsee, kde jsme si nabrali vodu na vaření, a vyškrábali se nepříjemným příkrým žlabem na Mitterstein, Během zlaté hodinky před západem slunce jsme se mohli pokochat krásnými výhledy na Hochtor, Admonter Reichenstein, Lugauer a další horské velikány. Na hřebenu jsme postavili přístřešek, ubytovali se, už za tmy uvařili večeři a uložili se ke spaní. K večeru se zvedl celkem silný vítr, ale naštěstí nám přes noc nic neodnesl. Stejně tak nám nic nesebrala liška, kterou jsem večer zahlédl pobíhat na hlavním hřebenu.

Ráno jsme posnídali, sbalili se a vydali se na dlouhou cestu, tentokrát už po značce. Hřebenovkou přes Dreistecken a Gamsscharte (kam jsme nezvládli vystoupat sněhem předchozí den) jsme přišli na Sonntagskarspitze. Díky sněhu v sedle jsme měli celou cestu jen sami pro sebe. Dál jsme pak pokračovali nádherným lezeckým hřebenem až na  Großer Bösenstein. K našemu štěstí má cesta většinou jihozápadní orientaci, tak jsme se nemuseli prodírat sněhem.

V závětří pod vrcholem jsme si dali oběd a pokračovali technicky jednodušší cestou na Kleiner Bösenstein a Großer Hengst. Odtud už bylo třeba jen zatnout zuby a zvládnout dlouhé klesání na parkoviště. Tempo jsme měli pomalé, k autu jsme přišli až se setměním, ale parádní výlet v nádherných horách za noční návrat domů a za nevyspání určitě stál.