Hochschwabu jsem se dlouho při svých výletech vyhýbal. Ani nevím proč, snad se mi zdál se svými 2.277 metry příliš nízký, nezajímavý a přelidněný. Jaká to byla chyba! Konečně jsem se na něj vypravil, strávil jeho přechodem tři pestré dny, užil si spaní na divoko, skoro prázdné náhorní plošiny, spoustu sněhu a fantastické výhledy. Na výlet se ke mně připojila Terka.

První den jsme zaparkovali na parkovišti Seebergsattel nad vesnicí Seewiesen. Sešli jsme pár set výškových metrů do vesnice a pak zase stoupali lesem, vyschlou horskou strží a horským úbočím do sedla Zlackensattel. Už cestou sem jsme překračovali několik sněhových polí, což nás potěšilo, protože jsme nenesli žádné zásoby vody a vařit jsme plánovali ze sněhu. Ze sedla jsme si udělali bez batohů odbočku na vrchol Feistringstein. Vedou na něj dvě navazující ferraty, jedna dolů obtížnosti B a druhá vzhůru obtížnosti C. Obě byly moc pěkné a lehké, ten, kdo se pohybuje ve skalnatém terénu s jistotou, tu ani nepotřebuje ferratový set.

Další cesta po skoro liduprázdné rozlehlé náhorní plošině se mi líbila moc. Kamzíci, kavčata, skály, sněhová pole a ticho. U srázu na západním okraji jsme si v údolí po námi vytipovali odlehlý rovný plácek na spaní a pod věží Hofertalturm přes sedlo Fölzsattel jsme na něj s nadcházejícím večerem sestoupili. Postavili jsme přístřešek, uvařili večeři a pití ze sněhu a dobře se v klidném skrytém údolí vyspali.

Druhý den jsme ráno sešli k chatě Grasserhütte a vydrápali se dlouhým příkrým stoupáním v kosodřevině a suti na Fölzstein. Odsud jsme měli fantastické výhledy na velkou část masivu Hochschwabu, daleko do údolí, i na vzdálený hřeben Nízkých Taur. Bohužel tu bylo přelidněno, vrchol je příliš dobře dostupný z údolí. Další cestu už jsme ale šli skoro sami, krásně opuštěnými hřebeny i údolími po sotva znatelné pěšince. Potkávali jsme stáda kamzíků i sviště, touto cestou zjevně chodí málokdo.

V údolí pod Hochschwabem v sedle Trawiessattel bylo sněhu ještě hodně, stejně tak na ferratě G’hackte. Ta má vést po železných schodech, v době našeho treku byly ovšem pod shěhem, stejně tak ocelová lana, a my museli opatrně stoupat bez jištění. Žádné drama se ale nekonalo, sklon svahu byl zvládnutelný a my bez nehody vystoupali až k plechové boudě, bivaku Fleischer-Biwak. Odtud už jsme závěrečným stoupáním došli až na vrchol Hochschwabu. Čekaly nás tu nádherné výhledy a zástupy turistů. Sešli jsme tedy rychle na chatu Schiestlhaus. Chtěli jsme si tu dát něco dobrého, ale bohužel měli ještě zavřeno. Pokračovali jsme dále hřebenovkou.

V sedle Rotgangboden se zástupy oddělily, zamířily do údolí a my měli hory opět jen sami pro sebe. V Ochsenreichkar pod Hutkogelem jsme se utábořili na spaní. Uvařili jsme večeři u vydatného pramene a uložili se do spacáku na noc pod širákem. V noci svítil úplněk, hvězdy zářily a mrzlo až praštělo. Ráno bylo vše pokryté jinovatkou a my měli důkladně promočené spacáky a zmrzlou vodu na vaření. Čaj, kafíčko a hlavně první sluneční paprsky nás ale rychle rozehřály a na další cestu jsme se vydávali v dobré náladě.

Hřebenovka stoupala nahoru a dolů, opět jsme přecházeli sněhová pole, ale profil trasy už byl mírnější než předchozí dny. Ze začátku fičel ostrý vítr, postupně se však utišil a po poledni při klesání údolím k autu už bylo vysloveně vedro.

Jsem rád, že jsem Hochschwab konečně objevil. Určitě jsem tu nebyl naposledy, je tu potenciál pro další zajímavé pěkné trasy.