Sněhu bylo letošní zimu poměrně dost, ale kvůli různým nemocem jsme stihli výlet na sněžnicích na poslední chvíli. O jarních prázdninách jsme neměli sílu na nějakou vícedenní výpravu. Vypravili jsme se alespoň na náš oblíbený Keprník, tentokrát ale z východní strany z Červenohorského sedla. Na parkovišti jsme stihli přijet ještě předtím, než spustili lyžařské vleky a začalo davové šílenství. Nasnídali jsme se a začali jsme stoupat do hor. Zatím se sněžnicemi na batozích, protože cesta až k Vřesové studánce byla čerstvě vyfrézovaná rolbou.

Pod Červenou horou už jsme sněžnice nasadili. Snad vůbec poprvé při výpravě na Keprník jsme měli štěstí na počasí, šlapali jsme pod krásně azurovou oblohou. Sice pořádně mrzlo a na hřebenech i pořádně foukalo, ale to nám nevadilo, výhledy byly fantastické. Přes Červenou horu, Kamenné oko a Trojmezí jsme vyběhli až na vyhlídku na Keprníku. Fičel tu pořádný vichr, ale měli jsme brýle a výhledy na všechny strany stály za trochu nepohodlí. Praděd, Vozku, Králický Sněžník, Czarnou Góru, Šerák i širou polskou rovinu, to vše jsme měli před sebou jako na dlani.

Seběhli jsme z Keprníku a na Trojmezí jsme odbočili na Vozku. Sněžnice nám tu přišly vhod, cesta byla prošlapaná mnohem méně. V prudkém klesání od Vozky do údolí Hučivé Desné jsme si dokonce užili radost z prošlapávání cesty v hlubokém neporušeném sněhu.

Při zpáteční cestě jsme si ještě jednou vyšlápli ke Kamennému oku, podívali se na Vřesovou studánku a pořádně unavení se mezi běžkaři propletli zpátky dolů do přelidněného Červenohorského sedla. Sice to byl tuto zimu jediný společný výlet na sněžnicích, ale vydařil se moc.