Naplánoval jsem výlet do Eisenerzských Alp, kombinaci pohodové hřebenovky a náročnějšího výstupu. Mělo nás jet víc, ostatní se báli možného spaní na sněhu, v plánu tedy bylo přespání v autě na parkovišti. To sice znamenalo pochodování pouze s lehkým batohem, ovšem každý den pěkně odspodu z parkoviště. Nakonec to dopadlo jako obvykle, ostatní na poslední chvíli pro různé důvody účast odřekli a zůstal jsem sám. Neměl jsem už čas ani chuť přebalovat vybavení na táboření venku, zůstal jsem tedy u původního plánu.

V sobotu ráno před desátou hodinou už jsem ukrajoval první metry cesty z parkoviště na horním konci Radmer an der Hasel. Stoupání na hřeben a na první vrchol Hinkareck bylo dlouhé a úmorné. Bylo poměrně teplo, dlouho jsem šel hustým lesem. Ale postupně se krajina začala otevírat, pastviny v horních polohách byly lehce posněžené a celé hory byly příjemně opuštěné. Panovalo krásné počasí, parádní výhledy na Lugauer, Gesäuse, Dachstein a velkou část Nízkých Taur, včetně masivu Großer Bösensteinu, zastíral pouze lehký opar.

Další hřebenovka byla pěkná, bohužel ale poměrně krátká. Z vrcholu Lahnerleitenspitze jsem se pokochal nádherným pohledem na Hochtor, a už jsem klesal do sedla Leobnertörl. Odtud jsem pokračoval úzkou pěšinkou v borůvčí bočním hřebenem přes Gscheideggkogel a Neuburgalm zpátky do údolí. Zpátky k autu jsem se dostal správně zarostlým divokým lesním traverzem. U auta jsem rychle navařil zásoby teplého čaje na večer a na další den. Protože na parkovišti byl zákaz nocování, přejel jsem asi 10 km níže do údolí a za padajícího soumraku zaparkoval na noc na volném plácku u silnice. Rozložil jsem si v autě věci na spaní, dal si večeři ze zbytků, které jsem nesnědl přes den, a příjemně dlouho se vyspal.

Ráno jsem vstával ještě za tmy a v Radmer an der Hasel jsem byl už v sedm hodin. Cíl dnešního výletu byl Lugauer, dominanta celého údolí. Prudké stoupání do sedla Gespitzter Stein mi dalo pořádně zabrat, naštěstí jsem jej absolvoval ještě za ranního chladu. Ani další cesta malou pěšinou lesem a kosodřevinou po hraně srázu příliš příjemná nebyla. Alespoň bylo chvílemi vidět do údolí a na hřeben, který jsem procházel včera. Až ke konci stoupání, na příkré travnaté louce, po které pobíhala stáda kamzíků, začaly být viděl okolní hory. Z celého výstupu je technicky zajímavých až posledních pár set metrů po skalnatém hřebenu na vrchol. Výhledy odtud ovšem stojí za to. Jsou sice velmi podobné, jako ty včerejší, ale díky tomu, že vrchol Lugaueru je hodně skalnatý a strmý, jsou o poznání monumentálnější.

Rozhodl jsem se prodloužit si cestu odbočkou na nižší východní vrchol Lugaueru a dobře jsem udělal. Cesta byla skalnatá a velmi pěkná, s občasnými lezeckými úseky, místy i ve sněhu. Sestup, vedoucí povětšinou stejnou cestou jako výstup, se vlekl, s lehkým batohem se naštěstí dalo šlapat svižně a už před druhou hodinou jsem byl zpátky u auta. Nejrychlejší cesta domů naštěstí nevedla přes Vídeň, takže jsem se projednou vyhl zácpám a prohlédl si cestou monumentální klášter v Melku. Suma sumárum, pohodový bezproblémový výlet, i když osamělý.