Volný víkend, pěkná předpověď počasí, rakouská dálniční známka těsně před expirací. I přes nastřádanou únavu a nevyspání nešlo zůstat doma. Neměl jsem čas plánovat nějakou novou trasu, vypravil jsem se tedy na mé oblíbené místo do hor v okolí jezera Etrachsee ve Schladmingských Taurách. Poslední dobou bývá Vídeň plná kolon, takže jsem z parkoviště u jezera vycházel až před jedenáctou hodinou. V chladném polojasném počasí mě čekalo nejdřív stoupání lesáckými cestami. Bylo mi smutno z toho, že se do lesních svahů zakously sbíječky a bagry a protáhly široké cesty opět o pěkný kus výše. Je to bohužel trend v celých Taurách, každým rokem mizí další a další kusy divočiny.

Ve vyšších polohách už jsem šlapal opuštěnými pěšinkami a po dvou hodinách jsem stál v sedle pod Brennerfeldeckem s úžasným výhledem na horský hřeben nad protějším údolím. Láká mě pokusit se ho někdy příště přelézt. Po obědě jsem pokračoval v cestě příjemnou hřebenovkou přes nejvyšší vrchol Rupprechtseck (2.591 m. n. m.) do sedla Günsterscharte. Prudké svahy Torebenu jsou zbrázděné velikými trhlinami a pomalu se sesouvají do údolí, ze síly ohromné masy horniny jde až strach. Traverzem jsem ze sedla přešel k zamrzlému opuštěnému jezeru jižně od Sauofenu a k dalším malebným malým jezírkům. Zdejší náhorní plošina mi moc připomíná Skandinávii. Opustil jsem turistickou značku, přelezl menší skalní jehlu a vyšplhal na vrchol Sauofen. Kochal jsem se výhledy na skalnaté hřebeny široko daleko. Někdy příště bych se rád pokusil přelézt Schimpelgrat s obtížností 2-3 UIAA. Trochu mě vystrašil pohled na hřeben od Schimpelkirche na vrchol Süßleiteck, o jehož přelez jsem se chtěl pokusit následující den. Vypadal mnohem strmější a skalnatější, než jsem si pamatoval.

Z vrcholu Sauofen jsem sestoupil do sedla Reichascharte, na pěkně rovném travnatém plácku postavil přístřešek a s příchodem tmy uvařil večeři a čaj do termosky na zítřek. Jezírko, kde jsem nabíral vodu, bylo hodně vyschlé. Jasná hvězdná obloha byla úchvatná, ale dlouho jsem ji v zimě obdivovat nevydržel, teploměr ukazoval −4 stupně. Zavrtal jsem se do spacáku a užil si noc v opuštěných horách.

Snídani jsem vařil v teple spacáku, ale nádherná inverze dole v údolí a vycházející slunce mě vyhnaly ven do mrazu. Za takovou podívanou trocha nepohodlí rozhodně stojí. Divokým ale schůdným terénem jsem sestupoval do údolí Hüttkar a s respektem stále pokukoval po zdánlivě neschůdném hřebenu, který jsem chtěl dnes přelézt. Užil jsem si epizodu s oblíbeným ztraceným nákrčníkem, který jsem se vracel hledat zpět 150 výškových metrů, abych ho později našel v trávě jen kousek od místa, kde jsem si všiml, že mi vypadl.

Po včerejších více než 1.600 zdolaných výškových metrech jsem byl unavený a rozhodl jsem se nesestupovat až do sedla Schimpelkirche. Asi o 600 metrů dříve, nad vodopádem horského potoka, který jsem sledoval, jsem odbočil do prudkého žlabu, kterým jsem vystoupal až nahoru na hřeben. Na lezení přímo po příkrém hřebenu jsem se dnes necítil, rozhodl jsem se nejobtížnější pasáže traverzovat západním, částečně travnatým úbočím. I tak jsem si užil krásnou cestu i dostatek dvojkového lezení v poměrně dobré skále. Stádo kamzíků mi chvílemi ukazovalo cestu. Párkrát jsem si už myslel, že obtížnější místa s těžkým batohem nepřelezu, ale nakonec se vždy nějaký způsob našel a už po 11. hodině jsem stál na vrcholu Süßleiteck a kochal se výhledy na lehce zasněžené vrcholky Nízkých Taur. Až budu příště v lepší kondici, musím si cestu zopakovat a jít přímo po hřebenu, bude to krásné polezení.

Polovinu výzvy jsem měl za sebou, náročnější část hřebene, na Schimpelspitz mě však teprve čekala. Ze Süßleitecku jsem totiž musel hodně sestoupat, hřeben tu byl mnohem rozbitější než dosud. Některá prudká místa byla dost nepříjemná a nebezpečná. Málem už jsem se vracel, ale klíčové těžké místo nad srázem jsem nakonec zvládl slézt, i když mi přitom příjemně nebylo. Bez těžkého batohu na zádech bych asi úsek zdolal bez problémů.

Na vrcholu Schimpelspitz jsem měl vyhráno, cesta odtud do sedla Schimpelscharte už byla jednoduchá. Napojil jsem se tu na turistickou značku a pořádně utahaný, ale v euforii z prožitého dobrodružství, sešel dlouhou cestou až k autu u jezera Etrachsee. Užil jsem si parádní dobrodružství na nádherných opuštěných místech. A na příště je tu stále několik nových zajímavých cest a hřebenů, na které se těším.