Nastalo příjemné slunečné babí léto, vydali jsme se s Rendlovými na víkendový čundr. Bohužel Domča měl zrovna angínu a Julča si podvrtla kotník. Lucinka byla ale zdravá, tak jsme vyrazili v prořídlé sestavě. Rozhodli jsme se projít se po jihočeské Toulavě trasou z Tábora do Bechyně, vedoucí podél řeky Lužnice. Většinu cesty jsme šlapali v malebném sevřeném údolí pod podzimně pestře zbarvenými listnatými stromy. Hladina řeky se leskla jako zrcadlo a odrážela modrou oblohu a různobarevné listí stromů. Na řece leží spousta jezů, vedle kterých stojí krásně opravené staré mlýny. Udělali jsme si cestou malou odbočku na zříceninu hradu Příběnice a prošli několik kempů, které nás k nocování nenalákaly.

U řeky jsme žádné vhodné místo k přespání nenašli, vystoupali jsme tedy nad údolí a utábořili se na louce u lesa u Dobřejic. Krátce nato za námi sice přijel majitel louky v gazíku s tím, že tu chtěl večer lovit srnce, ale nevyhnal nás a přespat nás tu nechal. O chvíli později jsme nedaleko zaslechli výstřel, asi ulovil nějaký kus na poli poblíž. U nedaleké polňačky rostly trnkové keře s úžasně sladkými trnkami. Uvařili jsme si pití a večeři, chvíli se kochali nádherným obrovským měsícem (následující den proběhlo jeho úplné zatmění). Děti se pěkně vyřádily u hry, kterou si sami vymyslely. Spočívala v tom, že jedno dítě schovalo hlavu do spacáku a poslepu šátralo po ostatních, kteří museli zůstat ve vymezeném prostoru. V noci bylo díky měsíci světlo jako ve dne a padla na nás hustá rosa.

Ráno jsme se probudili do mokra a do husté mlhy. Uvařili jsme snídani, první sluneční paprsky mlhu krásně vypily a udělal se nádherný podzimní den. Sešli jsme po silnici zpět k řece a prošli se po nádherném Stádleckém řetězovém mostě, který se původně klenul přes Vltavu, v 60. a 70. letech minulého století byl rozebrán a přestěhován na Lužnici. Cesta nás postupně zavedla i nad říční údolí, odkud jsme měli nádherné výhledy, třeba od kostela Nanebevzetí Panny Marie u Dobronic. Na vyhlídce u Větrova jsme si uvařili k obědu polévku. Trochu divočejší krajinou jsme pokračovali v další cestě, abychom pak lesem a loukami došli až do Bechyně. U velkého silničního a železničního mostu jsme narazili na krásnou mírně převislou vyborhákovanou skálu Pod duhou. Tady bych si chtěl někdy zalézt, cesty vypadaly lákavě.

Užili jsme si velmi příjemný pohodový čundr krásnou jihočeskou krajinou podél malebné Lužnice. Bylo to pro mě příjemné překvapení a objevení nového hezkého koutu naší země.