Petra si chtěla vyzkoušet ferraty a požádala mě, zda bych jí nenaučil základy ferratového lezení a neabsolvoval s ní výlet do Rakouska na Dachstein. Domluvili jsme se rychle, zajištěné cesty už delší dobu nechodím, ale líbila se mi možnost vyzkoušet si roli horského průvodce, dělat mentora, školitele, a na těžších místech si procvičit rychlou práci s lanem při dojišťování.

Do začátku jsme chtěli projít nějaké lehčí cesty na Hohe Wandu. V sobotu ráno jsme na Sonnenuhr Parkplatzu pod skalami naházeli drobné do automatu (0,70 € za hodinu, pouze mincemi) a vydali se pod stěnu. Začali jsme spíše chodeckým Völlerin Steigem (obtížnost A) a navázali podstatně zajímavějším Matthias Prinner Klettersteigem (C/D). Ten začíná kolmou až mírně převislou stěnou s lanovým žebříkem a dojišťovací lano se tu dostalo poprvé ke slovu. V další části jsme ještě překonali hezký lanový most (lidé s nižší postavou by tu asi měli problém dosáhnout na horní lano). Horní část už byla jednoduchá a Petra si tu mohla dobře osvojit pohyb ve ferratovém terénu a přecvakávání karabin.

Nahoře jsme zjistili, že vstup na vyhlídkovou terasu Skywalk je zpoplatněný tučným obnosem, ale nevadilo nám to. Z vedlejší skalky byl výhled úplně stejný a rozhodně stál za to. Sestoupili jsme pak kousek dolů po cestě Wilde Völlerin a napojili se na závěrečnou část cesty ÖTK Klettersteig (dříve HTL, v horní části obtížnost D). Užili jsme si krásné hladké plotny i silovější pasáže, kde se opět dostalo na dojišťovací lano. Na závěr jsme se pustili do těžkého převisu v cestě Blutspur (E). Byli jsme už unavení, cesta nám dala zabrat. Vyzkoušeli jsme si ještě nouzové slaňování a dopomoc prusíkem a pořádně unavení seběhli opět Völlerinem k autu.

Následoval přejezd směrem k Dachsteinu, bohužel už v pořádném dešti. Původně jsme chtěli přespat na Asfinag parkovišti, ale nakonec jsme se rozhodli pro mnohem příjemnější a parkoviště u obce Oppenberg v klidném údolí Rottenmannských Taur, které jsem již znal z dřívějších treků. Lilo jako z konve, ale nám, příjemně unaveným, se v autě spalo dobře.

Ráno bohužel stále pršelo. Přejeli jsme po mýtné silnici pod Dachstein ke spodní stanici lanovky (20 € za vjezd), nasnídali se a přestože se nám nechtělo, v pláštěnkách jsme vyrazili na cestu. Přes Dachsteinsüdwandhütte a pak traverzem pod hlavním dachsteinským masivem. Viditelnost byla mizivá, jen občas jsme mezi cáry mlhy dohlédli dál než pár desítek metrů. Místy nám v silném větru byla pořádná zima. Prudké stoupání sutí do sedla Windlegerscharte nás ale opět zahřálo. Na několika místech nás čekaly jednodušší ferratové úseky, sice mokrá, ale drsná vápencová skála naštěstí neklouzala, tak jsme ferratové sety ani nenavlékali. Počasí se naštěstí lepšilo, chvilkami dokonce vykouklo slunce a my jsme mohli trochu oschnout. Jednu exponovanější ferratu jsme raději obešli okolní prudkou sutí a závěrečný několikametrový sestup kolmou stěnou po železných tyčích jsme také zvládli bez problémů.

Na chatě jsme se ubytovali v prostydlém dvoulůžkovém pokoji, dali si dobrou tříchodovou večeři a pořádně utahaní šli brzy spát. Ráno jsme váhali, zda si zkrátit trasu, nebo se navzdory nejisté předpovědi počasí držet původního plánu. Venku ale zatím nepršelo, tak jsme se rozhodli pro riskantnější variantu. Po snídani jsme se rovnou navlékli do sedáků a vystoupali od chaty ke spodnímu okraji ledovce Großer Gosaugletscher. Ledovec byl bez čerstvého sněhu, pokrytý balvany, sutí, a trhliny byly zateklé vodou a zamrzlé. Přesto jsme se raději navázali na lano, obuli mačky a vydali se vstříc nástupnímu místu na Amon-Klettersteig (obtížnost C+).

Ledovec taje závratnou rychlostí, takže jsme k prvnímu ocelovému lanu museli šplhat několik nebezpečných metrů bez zajištění po nepříjemně mokré skále. Vody teklo po skále opravdu hodně, zvažovali jsme i návrat, ale nakonec jsme se rozhodli, že Amon vylezeme. Ukázalo se, že je to nádherná cesta, pestrá, s konstantní zvládnutelnou obtížností, citlivě vedená, s nádhernými výhledy do údolí. Bohužel, během lezení se opět přihnala mlha a výhledy nám skryla. Když jsme dospěli až na hřeben poblíž sedla Simonyscharte, opřel se do nás vítr a spustilo se mrholení, které brzy přešlo do regulérního deště. Cestou na konec ferraty na vrcholu Hohes Kreuz nám pod nohama křupal sníh a museli jsme si dávat pozor na námrazu.

Další postup ovšem nebyl o mnoho jednodušší, stále jsme šli po exponovaném skalnatém hřebenu a za nulové viditelnosti deště byla orientace obtížná. Navázali jsme se na krátké lano a Petru jsem při sestupu dojišťoval, mohli jsme tak jít rychleji. Místy jsme na kamenech viděli staré značení, což nám dodávalo jistoty. Postupně byla ale cesta stále obtížnější a lezeckých úseků přibývalo. Když jsme zkontrolovali svou pozici na mapě, ke své hrůze jsme zjistili, že nás značení svedlo pěkný kus stranou na boční západní hřeben. Museli jsme se vracet. Absolvovali jsme ještě jeden kratší ferratový úsek pod Niederes Kreuz, a pak už nás čekalo, totálně promočené a promrzlé, jen pěší kličkování mezi balvany v husté mlze a stálém dešti.

Na chatě Simonyhütte jsme se hned ve společné noclehárně převlékli do suchého, dali sušit veškeré své věci do úplně plné, ale krásně vytopené sušárny, a usadili se v teple restaurace. Panovala tu velmi příjemná domácká atmosféra, jedna slečna z obsluhy dokonce mluvila částečně česky. Líbilo se nám tu víc než na Adámkovi. I jídlo tu bylo povedenější. Spaní ve společné ložnici s příšerně vrzající podlahou tak luxusní nebylo, ale už jsem spal i hůře. Alespoň že matrace tu byly dostatečně široké.

Druhý den konečně přestalo pršet a přestože se mlha nerozpustila úplně, konečně jsme se dočkali pěkných výhledů a dokonce i sluníčka. Vydali jsme se cestou na Hoher Gjaidstein a užívali si výhledy na kamenné moře kolem sebe. Cesta vedla většinou prudkým stoupáním, ale technicky byla jednoduchá. Na vrcholu nás čekaly fantastické výhledy na samotný Hoher Dachstein (s vrcholem stále ponořeným v mlze), okolní ledovce, závěrečnou hřebenovku Amonu, i na Nízké Taury. Byly tu ovšem také davy lidí od lanovky. Cesta k horní stanici lanovky vedla jednoduchou ferratou, ale plnou suti a volných kamenů.

Mumrajem na ledovci jsme jen rychle proběhli do sedla Hunerscharte. Odtud jsme slezli dolů zajištěnou cestou Hunerschartensteig (obtížnost B). Sestup ferratou dolů je podstatně náročnější než cesta nahoru. I přes nastupující únavu jsme cestu zvládli bez problémů a zbývalo nám už jen v čím dál tím větším horku postupně sestoupit až k autu a odřídit hromadu kilometrů až do Brna.

Užili jsme si parádní výhledy, krásné cesty, fyzickou námahu, ale i mokro, zimu, bloudění a trochu utrpení. Všechny krize jsme ale překonali, společně, s chladnou hlavou a humorem, jako správný tým. Parádní výlet to byl!