Na Hochgolling jsme se chtěli s kluky vypravit už loňský rok, ale chata Landawirseehütte byla beznadějně plná. Letos jsem udělal rezervaci s dostatečným časovým předstihem. Když se blížil termín našeho pobytu, bohužel se ukázalo, že má přijít deštivé počasí. Nabalili jsme tedy do batohů nepromokavé oblečení, každý přidal dobrou knížku, a vydali jsme se do Rakouska i tak.

Z parkoviště na horním konci údolí Göriachtal jsme odcházeli za příjemného polojasna. Prošli jsme pěknou dřevěnou vesničkou a okolo stád krav jsme stoupali vzhůru proti proudu potoka. Občasné dešťové přeháňky byly krátké, než jsme oblékli pláštěnky, pršet zase přestalo. Cestou jsme si užívali výhledy na krásné vodopády, kvetoucí zelené pastviny, občasné sviště, a ke konci cesty i na samotný majestátní Hochgolling.

Po ubytování ve společné noclehárně jsme se šli ještě podívat k hornímu jezeru Landawirsee. Vrhlo se tu na nás stádo zvědavých ovcí a spustila se na nás průtrž mračen, takže jsme během chvilky promokli na kost. Na chatě jsou bohužel dost stísněné společné prostory, není tu sušárna, pouze studená přezouvárna, takže všichni hosté si sušili oblečení a boty na velmi omezeném prostoru u kamen ve společné jídelně. Po bohaté tříchodové večeři jsme se uložili na matrace a užívali horskou pohodu při čtení knížek. Noclehárna byla poměrně zaplněná, i Čechy. Opět se ukázalo, že svět je malý, podle hovoru o Lence a Oskarovi jsem poznal švagrovou mé kamarádky.

Ráno slabě ale vytrvale pršelo. Po poměrně chudé snídani jsme rozmýšleli, co podnikneme. Na Hochgolling v tomto počasí nemělo smysl chodit. Vydali jsme se tedy na Zinkwand. V pláštěnkách a nepromokavých kalhotách jsme vystoupali do sedla Trockenbrotscharte. Cestou jsme potkali pána s dvěma malými kluky, kteří šlapali s velkými barevnými deštníky. Žasli jsme, s jakým vybavením se dá chodit po horách. Dlouhým traverzem po horských úbočích jsme přišli ke Keinprechthütte a odtud už jsme se prudkým stoupáním mezi stády koz a ovcí (a občasným mlokem) vyšvihli na Zinkwand. V husté mlze a dešti nemělo cenu stoupat až na vrchol, místo toho jsme se rovnou zanořili do vykutané štoly. Byla tu zima, ale alespoň nepršelo a nefoukal lezavý vítr.

Prošli jsme horou až na druhou stranu do dřevem obložené zařízené jeskyně. K našemu překvapení jsme tu objevili ubytovaného poutníka, mladého Čecha, který už prý měsíc stopuje po Evropě a tady se ocitl víceméně náhodou. Nad svíčkou sušil promočené boty a oblečení. Moc příjemně jsme si s ním popovídali, dali si oběd, podělili se o zásoby sýra a vydali se na zpáteční cestu. Při traverzu do sedla Trockenbrotscharte přestalo postupně pršet, mlha se začala trhat a otevíraly se nám krásné výhledy do údolí. Dokonce se objevilo i sluníčko. Cestou na chatu jsme stihli uschnout. I tak jsme si ale na chatě užili teplou sprchu, přestože stála 1 euro za minutu. Po večeři jsme si příjemně unavení zahráli karty a zavrtali se do spacáků, každý ke své knížce.

Další ráno lilo jako z konve. Vypravili jsme se alespoň na nedaleký vrchol Scharnock. Počasí bylo pod psa, ledový déšť uháněl silný vítr, v mlze se výhledy otevíraly jen sporadicky. Chvílemi proletoval i sníh a drobné krupky. Kluci až na vrchol po kluzké skále jít nechtěli, počkali v sedle Schaar a nahoru jsem si vyběhl sám. Trasa nakonec nebyla tak nebezpečná, jak zpočátku vypadala. Ovšem výhledy jsem měl pouze do bílé mlhy. V sedle jsem vyzvedl dvě úplně promočená a promrzlá nebožátka a co nejrychlejším tempem jsme sestupovali mezi stády promoklých ovcí zpět na chatu.

Zbytek dne jsme strávili tím, že jsme se zahřívali u kamen, sušili věci, četli knížky a hráli karty. Na chatě bylo příjemně. Obsluha se skládala ze tří partnerských párů, dva mladí kuchaři, další o něco starší pár u obsluhy a dva starší majitelé. Všichni byli příjemní, pohodoví, vládla tu milá atmosféra.

Poslední den našeho pobytu se mělo počasí umoudřit, rozhodli jsme se tedy, že se pustíme do náročného výletu a zkusíme vyšplhat až na vrchol Hochgollingu a odtud sejít rovnou až k autu. Vyšli jsme traverzem po staré horské cestě a udělali si odbočku na vrchol Samspitze. Oblačnost stále seděla nízko, ale i tak jsme měli moc pěkné výhledy. I na sviště.

Další cesta traverzem pod Hochgolling byla nádherná, užívali jsme si daleké výhledy dolů do údolí. U rozcestníku jsme vybalili z batohů zbytečnou zátěž, schovali ji pod balvan a pustili se do stoupání do sedla Gollingscharte, a potom vzhůru na Hochgolling lezeckým severozápadním hřebenem. Počasí se postupně lepšilo, lezení v krásné expozici po hřebenu zhruba dvojkové obtížnosti bylo nádherné a než jsme se nadali, stáli jsme na vrcholu. Viditelnost bohužel nebyla díky mlze a mrakům ideální, ale zážitek nám to nezkazilo.

Po cestě normálkou dolů jsme se naobědvali, stihli malou koulovačku, naložili opět do batohů zbylé věci a za nastávajícího úmorného parna sešlapali krásným údolím až k autu. Domů jsme přijeli až před půlnocí, ale výlet za to rozhodně stál, moc jsme si ho užili.