Ráno budíček ve dvě hodiny ráno, naložit kamarády, Lenku, Terku a Viktara se vším vybavením, a vzhůru do Ötztalských Alp! Už dlouho jsme se připravovali na ledovcové dobrodružství v údolí Pitztal, ladili materiál, cvičili pohyb po ledovci, záchranu z trhliny. Teď jsme konečně měli náš trénink zužitkovat. Dlouhá cesta autem byla úmorná, ale střídali jsme se za volantem a všichni jsme si v rámci možností alespoň trochu zdřímli.

V Mittelbergu jsme na parkovišti přebalili batohy, za těžkého úpění je nahodili na záda (nechtěli jsme na chatě platit předraženou polopenzi, tak jsme si všechny zásoby nesli s sebou) a vyrazili do kopce. Rychlého Viktara jsme poslali napřed, aby nám udělal check-in, a my pomalejší jsme se spalujícím sluncem sunuli vzhůru Taschachtalským údolím. Cesta byla nekonečná, dělali jsme časté přestávky a příchod na chatu Taschachhaus byl opravdovým vysvobozením. Rychle jsme se vybalili v hromadné noclehárně, dokonce jsme objevili volně přístupné zásuvky na dobití telefonů (vlekli jsme s sebou těžké powerbanky), dali si sprchu (minuta za euro), uvařili večeři a spláchli ji úžasně chlazeným radlerem. Spát jsme šli brzy.

Další den jsme vstávali ve 4 hodiny, posnídali jsme v zimě před chatou a vydali se na aklimatizační výšlap. Předpověď počasí slibovala déšť, vybrali jsme proto technicky jednoduchou túru do sedla Urkundsattel. Obešli jsme Urkundkopf jižním a západním svahem a stoupali vzhůru údolím do sedla. Bohužel ledovec byl hodně odtátý a tak jsme místo sněhovými poli museli stoupat po nepříjemných hladkých plotnách nebo v hromadách nestabilních balvanů, které sem napadaly ze stěny Pitztaler Urkundu. Do sedla jsme se ale nakonec šťastně dostali. V horních pasážích ještě ledovec byl, ale brutálně rozpraskaný četnými trhlinami. Slyšeli jsme, jak nám pod nohama tečou ledovcové řeky, strašidelný pocit. Směrem na západ, kde má být další sestupová trasa, ferrata Sexegerten Tobias Jungk, už ledovec chyběl úplně.

V sedle jsme si dali svačinu a otočili se na zpáteční cestu stejnou trasou. Po sněhu to odsýpalo rychle, mezi kameny a v suti už byl sestup o poznání pomalejší. Abychom se vyhnuli nepříjemným nebezpečným plotnám, zkusili jsme v nižších částech sestoupit východní stěnou Pitztaler Urkundu. Byl to hotový kamenolom, kameny i velké balvany nám ujížděly pod nohama i rukama a s rachotem se řítily dolů. Viděli jsme i spontánní kamennou lavinu. Naštěstí se nám podařilo sejít bez úhony, ale touto cestou už určitě nikdy příště nepůjdu. Během zbývajícího chodeckého úseku na chatu jsme trochu zmokli, ale v tu dobu už nám to nevadilo, nebezpečné úseky jsme měli za sebou. Na chatu jsme dorazili brzy, po poledni.

Po sprše a rychlém obědě jsme zalezli na matrace, užívali si siestu, poslouchali, jak venku prší a dospávali dvě předchozí probděná rána. Na večeři se vyčasilo, tak jsme si mohli během jídla venku užívat výhledy na ledovec a okolní kopce. Rozhodli jsme se, že další den vyrazíme na ledovec a zkusíme, kam až zvládneme došlapat, třeba až na Wildspitze.

Budíček ve 3 hodiny byl krutý. Podařilo se nám vyrazit ještě před čtvrtou hodinou, byli jsme jediné družstvo, které brzy ráno odcházelo. Nejprve jsme za svitu čelovek následovali trasu včerejšího dne, a pak pokračovali dál na východ ke spodnímu okraji ledovce. Ve tmě jsme bohužel neviděli, že nám cestu pod ledovec přehrazuje mohutná ledovcová řeka, dokud jsme nepřišli až k ní. Museli jsme se tedy kus vrátit, chvíli jsme bloudili, nakonec jsme našli provizorní železný mostek přes řeku. Ani trasy na mapě správně nereflektují tempo, s jakým ledovec odtává. Cestu k samotnému ledovci jsme museli najít svépomocí. Nastrojili jsme se do úvazků, navázali se na lano a vyrazili vstříc dobrodružství na ledovci Taschachferner.

Ve spodní části ledovce nebyl žádný sníh, šlapali jsme vzhůru směrem na východ po tvrdém ledu, ledovec byl dobře čitelný, všechny trhliny dobře viditelné. Většinu z nich jsme obcházeli, některé menší přeskakovali. V místech, kde se údolí stáčí k severu, už se objevil i sníh. Chůze se stala obtížnější, trhliny většinou přestaly být vidět. Občas se někdo z nás probořil po kolena, trhliny byly ale naštěstí úzké, takže žádný velký pád nás nepotkal. Pokračovali jsme dál po stěží znatelné vyšlapané trase (včerejší vydatný déšť ji hodně rozpustil).

V místech pod Hinterer Brochkogel, kde se trasa stáčí opět k východu a vrchol Wildspitze už byl na dohled, přišly potíže. Objevilo se značné množství trhlin, do některých jsme se propadávali až po pás. Některé byly odkryté a vypadaly nebezpečně. Prošlapávat vlastní stopu v jižnější, stabilnější části ledovce, se nám nechtělo, bylo by to fyzicky příliš náročné a na vrchol nám stále zbývalo 400 výškových metrů.

Rozhodli jsme se tedy k ústupu a jako náhradní plán jsme se rozhodli pokusit se alespoň o vrchol Petersenspitze. Přechod ledovce na západ byl dobrodružný, sněhové mosty přestávaly držet a často jsme se propadali, ale nakonec jsme cestu úspěšně zvládli a po krásném ledovém hřebínku jsme vystoupali až na vrchol Petersenspitze a dostali se do výšky 3.472 metrů nad mořem. Užili jsme si nádherné výhledy, pod vrcholem si dali svačinu a obrátili se na dlouhou úmornou cestu zpět.

Slunce pražilo a měnilo sněhovou pokrývku v rozměklou břečku. Každou chvíli někdo z nás klopýtl a tahal nohu z trhliny, případně jsme z trhliny soukali obě nohy. Po nekonečné dřině jsme se doploužili na spodní část ledovce bez sněhové vrstvy. Ráno byla kompaktní a pevná, teď po ní tekly nesčetné potoky sněhové vody. Navíc se spustil déšť. Spěchali jsme nejkratší cestou dolů, když tu se stala nehoda. Terka přeskakovala poměrně širokou trhlinu, na druhé straně špatně došlápla a způsobila si těžký výron kotníku a potrhala si vazy. Další sestup pěšky pro ni nebyl myslitelný.

Naštěstí už jsme byli v dosahu mobilního signálu. Viktar zavolal záchranáře a za necelou hodinu u nás na ledovci přistával záchranářský vrtulník. Na svahu nemohl dosednout, vyložil tedy jen jednoho zdravotníka a zase odletěl. Ukázalo se, že jde o pohodového borce, který Terce kotník zafixoval a připravil ji na transport na chatu. Když helikoptéra přiletěla podruhé, strčili jsme Terku dovnitř. Viktar požádal, zda by mohl letět s ní, nebyl to problém. Sundal si mačky, nasedl, zamávali jsme si, a vrtulník byl pryč. Na ledovci s námi zůstal kvůli nosnosti jeden člen posádky, milý příjemný chlapík v krátkém tričku, který si výlet v zimě i dešti zjevně užíval. Vrtulník se pro něj brzy vrátil a my s Lenkou jsme osaměli.

Sešli jsme na spodní konec ledovce, abychom zjistili, že tudy se dál nedostaneme, terén byl příliš rozbitý a nestabilní. Vrátili jsme se tedy nahoru k místu, kde jsme na ledovec nastupovali ráno a vrátili se na chatu stejnou trasou, kterou jsme ráno přišli. Vrátili jsme se po 15 hodinách na cestě. Na chatě nás čekal samotný Viktar. Terčino zranění se ukázalo jako vážnější, transportovali ji rovnou do nemocnice v Zamsu.

Netrpělivě jsme čekali na zprávy od Terky. V nemocnici dostala na kotník sádru a odmítli ji hospitalizovat. Musela si sama najít ubytování v hotelu a nechat se tam taxíkem převézt. Bylo jasné, že pobyt na horách musíme zkrátit a druhý den Terku vyzvednout. Ráno jsme opět nabalili ultra těžké batohy, rozdělili si Terčiny věci a dotrmáceli se k autu. V Zamsu jsme si dali v hotelu společně oběd, a pak už nás čekala pouze dlouhá, ale bezproblémová cesta zpátky domů.