Krásné počasí a potřeba tréninku a aklimatizace na blížící se výpravu na ledovec mě vytáhly na víkendový výlet do rakouských Nízkých Taur. Původně nás mělo být víc, ale nakonec se přidala jen Terka. Při příjezdu na parkoviště Hinterweißpriach P5 nás trochu nemile překvapila dlouhá fronta, závora, a platba kartou 8 € na den. Parkoviště bylo plné, ale na dlouhou cestu údolím vzhůru jsme se vydávali skoro sami, většina lidí provozovala pouze krátké procházky po okolí.

V parném vedru a ubíjejícím slunci jsme postupně stoupali do hor. Okolní louky byly plné svěže zelené trávy a barevných květin a po skalních úbočích tekly krásné vodopády. Asi po čtyřech kilometrech jsme zahnuli do bočního údolí na neznačenou cestu. Probili jsme se stádem zvědavých krav, pak se Terka ztratila, naštěstí jen na chvíli, a terénem, obklopeni nádhernými kopci ze všech stran, jsme přišli do sedla Brettscharte. Unavená Terka odpočívala, já jsem si vyběhl na bezejmenný vrcholek na východní straně sedla. Velká výzva by byla přejít celý hřeben až na vrchol Graunock, možná až na Steinkarspitze. Uvidíme, možná někdy příště.

Z Brettscharte jsme stoupali na Zinkwand. Terce se až na vrchol nechtělo, ale přemluvil jsem ji a výhledy v odpoledním slunci stály za to, viděli jsme pěknou část Nízkých Taur, Hochgolling i Dachstein. Kus pod vrcholem jsme přetraverzovali na severní stěnu hory, minuli se s dalšími Čechy, a zanořili se do nitra skály středověkou štolou, kde se kdysi těžily různé rudy. Prošli jsme skrz celou horu, prohlédli si obytnou místnost vytesanou ve skále a po žebřících a krátké ferratě sestoupili do údolí na jižní straně hory. U zbytků stavení středověkých horníků jsme nabrali vodu z vydatného pramene a o kousek výš u jezírka, na nádherném místě s výhledem do údolí, jsme se utábořili.

Druhý den jsme vyšlápli do sedla Vetternscharte a z malé skalky nad sedlem jsme si užívali parádní výhledy. Dolů do údolí, na Hochgolling, na Dachstein, a v dálce i na Vysoké Taury. Sestoupili jsme do údolí, obešli veliká jezera Giglachseen a přilehlé turistické chaty a přišli až do sedla Znachsattel. Slunce pražilo a dalo mi práci přemluvit Terku k odbočce nalehko na jeden z kopců tyčících se nad námi. Nakonec se ke mně přidala a dobře udělala. Výstup na Steirische Kalkspitze byl dlouhý a úmorný, ale vedl pěknou horskou krajinou a i v nejvyšších polohách jsme po cestě potkávali nesčetná stádečka ovcí chladících se na zbytcích sněhu. A výhledy z vrcholu na všechny strany do obrovského otevřeného pestrého prostoru byly naprosto famózní. V dálce na nás vykukoval i Großglockner.

Zpátky do sedla jsme se dostali celí vyprahlí. Uvařili jsme si polévku a dlouhou cestu do údolí jsme se dotrmáceli až k autu. Byl to krásný výlet a nabraná fyzická kondice i pobyt ve větší nadmořské výšce se nám bude příští týden na ledovci určitě hodit.