Dlouhé velikonoční prázdniny, ale špatná předpověď počasí, co podniknout? Nabalili jsme pláštěnky a rozhodli jsme se s Lenkou pro přechod Krkonoš. Začínali jsme v Peci pod Sněžkou, která byla skoro úplně vylidněná, navzdory tomu, že počasí bylo celkem slušné. Moc pěkné bylo stoupání podél Žlebského potoka, líbila se nám i Pěnkavčí cesta na Spálený mlýn. Zato dlouhé prudké stoupání po asfaltu Přes Dolní Malou Úpu bylo úmorné. Naštěstí je dědina velmi malebná, tak bylo na co se koukat. Cestou do Horní Malé Úpy se nám otvíraly pěkné výhledy na okolní svahy a zahlédli jsme i Sněžku. Závěrečný úsek na Jelenku jsme spěchali, blížily se těžké dešťové mraky, ale nakonec nás minuly. Na chatě bylo poloprázdno, dostali jsme pořádnou porci večeře a místo ve společné noclehárně nás ubytovali v samostatném pokoji.

Ráno bylo pošmourno a hustá mlha. Po snídani jsme vyšlapali mezi zbytky sněhu v sílícím větru na Sněžku. Výhledů jsme se nedočkali, ale alespoň jsme se nemuseli prodírat davy. První část sestupu do Obřího sedla byla pokryta zledovatělou vrstvou sněhu, a tak jsme využili nesmeky. V sedle se spustil pořádný slejvák, schovali jsme se tedy v Domu Śląskim a dali si tu rovnou oběd. Přes Úpské rašeliniště jsme šli v pláštěnkách po rozbředlém sněhu a podařilo se nám oběma propadnout do jezírek skrytých pod sněhem a pořádně si promočit boty. Nebyli jsme pak jediní, kdo se sušil na Labské boudě.

Cesta na Výrovku obřími závějemi byla vyfrézovaná, šlapali jsme po asfaltu. Měli jsme ještě dost času, a tak jsme si přes útulnu Atuln udělali ještě okruh kolem Stohu. A dobře jsme udělali, byla to moc pěkná cesta, navíc se na chvíli rozevřela mlha a měli jsme krásné výhledy přes údolí na Kozí hřbety a Luční horu. I jsme si užili trochu dobrodružství v terénu při hledání cesty.

Na Klínovku jsme přišli za hustého deště. Chata byla kromě nás prázdná, mohli jsme si rozvěsit mokré věci na sušáky a po královské večeři (výborná polévka, hlavní chod a jako dezert palačinky) jsme se uložili na kratičké matrace na chladné půdičce.

Ráno po vydatné snídani jsme opět vyrazili do mlhy. Po úmorné cestě ve sněhu přes Liščí horu jsme neodolali a udělali odbočku na rozhlednu Hnědý vrch. Výhledy do mlhy byly kouzelné. Moc pěkné místo bylo Temný vodopád, stejně tak se nám líbilo u Zeleného potoka. K autu v Peci pod Sněžkou jsme došli brzy odpoledne a přišlo nám škoda jet se ubytovat takhle časně, navíc když se začalo lepšit počasí. Vyjeli jsme tedy ještě nad Strážné (po cestě nás na Labi ve Vrchlabí překvapil kajakářský závod ve Vrchlabské soutěsce) a naslepo si prošli kratší okruh lesem. Ukázalo se, že jsme náhodou objevili nádhernou opuštěnou trasu divokou krajinou v hustém lese s krásnými vodnatými bystřinami, s nečekaným výhledem až na Klínové Boudy a s úchvatným vodopádem Klínového potoka.

S ubytováním se situace trochu zkomplikovala, náš pokoj ve Vrchlabí v penzionu Kobr prý vyplavila voda, ale pan majitel nám zařídil náhradní bydlení na druhé straně města v rodinném penzionu Cabák. Dali jsme si skvělou večeři v blízkém příjemném Veteran Restaurantu a po klidné noci (batole ve vedlejším pokoji bylo naštěstí tiché) a snídani (museli jsme opět přejet přes celé město do Kobru do nepříjemně stísněných prostor snídaňového bufetu) byli připraveni na poslední výlet.

Z Horních Míseček jsme tichým lesem vyšlapali nejprve na Medvědín. Tady jsme se vmísili do hustého davu (vede sem lanovka) courajícího se na Vrbatovu boudu. Měli jsme konečně krásné počasí, užili jsme si tu krásné výhledy do všech stran, na hraniční hřeben, Černou horu, zahlédli jsme i Sněžku. Dále jsme v zástupu, převážně po sněhu, pokračovali na Luční boudu. Cestou jsme se zastavili u velkolepého Pančavského vodopádu s parádním výhledem do Labského dolu.

Na koňské stezce zástupy znatelně prořídly, aby se ještě mohutnější znovu objevily u dechberoucích Sněžných jam. Dalekých výhledů do polské roviny jsme se nemohli nabažit. Po hřebenovce a celou cestu přes pramen Labe až pod Kotel jsme šli opět v davech. Potkali jsme dokonce i pár běžkařů recesistů.

Na další krásné výhledy a na oběd jsme si udělali odbočku na Harrachovy kameny. Pak už nám zbývalo jen obejít kotel a podstatně méně zalidněnou Krakonošovou cestou se vrátit do Horních Míseček.