Konečně mělo být o víkendu příznivé počasí. Neváhal jsem a vyrazil do Rakouska za posledními letošními zbytky sněhu. Plánoval jsem vystoupat 1700 výškových metrů na vrchol Grimming jihovýchodním hřebenem Südostgrat a doufal, že na cestě zbylo ještě trochu sněhu, abych mohl otestovat nové vybavení – boty, mačky, lezecký cepín, ledovcové brýle a lezeckou helmu. První půlku trasy jsem absolvoval za nádherného teplého jarního počasí. Kousek za odbočkou z turistické trasy se ale podmínky změnily.

Začal jsem se prodírat hlubokým rozbředlým sněhem. Místy sice byly ve sněhu patrné stopy člověka na sněžnicích, ale nepomohly mi, byly rozměklé a já se při každém kroku bořil minimálně po kolena, jednou jsem dokonce zapadl až do půlky hrudníku. Vyškrábat se do horní části sněhového pole Schneegrube byla pekelná dřina. Pod skalní stěnou jsem vyměnil turistické hole za cepíny a pokračoval stoupáním po příkré rampě vzhůru. Sněhové převěje visící mi nad hlavou mě poháněly ke spěchu.

Ani na samotném hřebenu se nešlo lépe. Stále jsem se brodil hlubokým sněhem a doufal, že se se mnou sněhová vrstva ve svahu neutrhne. Kde to šlo, obcházel jsem závěje po skále nebo příkrými travnatými stráněmi. Tady jsem mačky a cepíny otestoval důkladně. Na vrchol jsem se vydrápal na pokraji sil teprve chvíli před západem slunce. Námaha ale stála za to, výhledy do zeleného údolí řeky Enns a na okolní zasněžené hory byly fantastické.

Plánoval jsem přespat venku. Poblíž vrcholu se ovšem mi nepodařilo nalézt žádnou zídku proti čerstvému větru, který foukal celý den. Snad jsou všechny pobořené, snad jsou schované pod sněhem, nevím. Sešel jsem tedy do údolí s plechovým bivakem Toni Adam-Dr.-Obersteiner-Biwak a uložil se na noc pod širákem hned vedle. Teplota se pohybovala lehce pod nulou. Do spacáku jsem zalézal už za šera. Kalhoty, ponožky, boty, všechno jsem měl totálně promočené a cokoliv jsem nechal venku mimo spacák, zmrzlo na kost. Po předlouhém vaření z rozpuštěného sněhu jsem si užil alpskou noc pod hvězdami.

Ráno jsem se nasoukal do zmrzlého či stále promočeného oblečení a vydal se na sestup normálkou po turistické značce přes Multereck. Stále jsem se nepříjemně bořil, ale sníh byl po noci přeci jenom trochu umrzlý a cesta po vrcholovém hřebenu byla nádherná. Sestup příjemný nebyl, značka byla schovaná pod sněhem, často jsem se propadal do nebezpečných děr mezi kameny. Naštěstí tu nehrozil žádný sněhový sesuv nebo pád kamenů na hlavu. Závěrečná ferrata už byla úplně bez sněhu. V lehčím spodním terénu mi jakoby narostla křídla a do údolí k autu už jsem pak seběhl rychle.

Byl to parádní zážitek. Celou zasněženou horu jsem měl jen sám pro sebe. Především první den jsem si hrábl až na dno svých sil. Po dlouhé době jsem si opět vyzkoušel pohyb v zimních horách na mačkách a s cepíny. A vybavení se osvědčilo na jedničku.