Letošní jarní prázdniny udělali kluci vzpouru. Odmítli jít na zimní přechod se spaním po chatách a uvolili se pouze na jednodenní výlety z jedné základny. Vymýšlel jsem dlouho místo, kde jsme ještě nebyli, a volba nakonec padla na Jizerské hory. Našel jsem pěkné levné ubytování, prožil tradiční peklo s vymýšlením, chystáním a balením jídla a vybavení, a vyjeli jsme na 3 dny objevovat nová neznámá místa.

Z předchozího lyžování byli kluci unavení, tak jsme první den začali lehčím programem. Cestou do Jizerských hor jsme se zastavili v Liberci a vyzkoušeli si lezení v místním Boulder Pointu. Našli jsme tu pohodovou obsluhu, pěkné prostory a spoustu zajímavých těžkých boulderů převážně v převislých profilech. Moc se nám tu líbilo. Když jsme se dost vylezli, přesunuli jsme se do Hejnic. Měli jsme štěstí, hustá chumelenice zrovna zasypávala hory silnou sněhovou pokrývkou. Akorát cesta po malých silničkách byla díky sněhu trochu dobrodružnější. Ubytovali jsme se v příjemném Útulném bytečku v Hejnicích a nabírali síly na zítřejší trek.

Ráno jsme vyráželi za nízké oblačnosti a mlhy. Sněhu napadlo přes 20 cm a krajina byla celá bílá a přízračně tichá. Prošli jsme Hejnicemi kolem krásného františkánského kláštera a zasněženým lesem se brodili vzhůru do hor. Po nějaké době nás předběhl Polák v polobotkách, který si to šněroval lesem mimo značku ještě klikatější cestou než čerstvé jelení stopy, které jsme tu a tam křižovali. Postupně začala být krajina romanticky posetá menšími i většími skalními útvary. Odbočka k Ořešníku se kroutí mezi skalními věžemi. Samotný vrchol je bohužel zmrzačený schody vysekanými do skály a zabudovaným zábradlím. Jak jsme později viděli, je tomu tak i na dalších jizerskohorských vyhlídkách. V mlze jsme daleko neviděli, ale výstup a hlavně sestup byl díky hromadám sněhu správně dobrodružný.

Další cesta rezervací Jizerskohorské bučiny nás zavedla k pěkné kaskádě malých vodopádů Velký Štolpich. Po chvíli úmorného stoupání proti proudu Černého Štolpichu jsme se U Tetřeví boudy na pár kilometrů napojili na perfektně upravenou běžkařskou trasu. Každou chvíli jsme museli uskakovat stranou před projíždějícími lyžaři, ale cesta se obešla bez konfliktů. Nad Černým potokem jsme odbočili na širokou zasněženou opuštěnou Pavlovu cestu. Prošlapávat stopu prašanem hlubokým do půli lýtek bylo náročné, sil rychle ubývalo, stejně tak denního světla.

Vynechali jsme tedy plánovanou odbočku na Smědavskou horu a vydali se na sestup zpátky do Hejnic podél krásných skalních útvarů. Zastavení na vrcholech Poledních kamenů a Frýdlantského cimbuří rozhodně stála za to, ačkoliv cesta na ně byla namrzlá a zasněžená. Byla to kouzelná místa s pohádkovou atmosférou. Na poslední vyhlídce, skalní věži Hajní kostel, se dokonce trochu rozestoupila mlha a otevřel se parádní výhled přes zasněžené lesy do údolí. Odbočku k vodopádu Černého potoka už jsme pro nastupující tmu a únavu vynechali.

Na večeři jsme se zastavili v restauraci Dělnický dům, ze které jsem byl naprosto unesený. Příjemnou obsluhou, dobrým jídlem, ale především uvolněnou domáckou atmosférou. Většina návštěvníků byli místní, nově příchozí se zdravili s celým sálem, hrály se tu šachy, lidé se průběžně přesouvali mezi stoly. Bylo nám tu moc dobře.

Ráno jsme se sbalili, ometli vrstvu sněhu z auta a vyjeli po zasněžené klouzající silnici do Oldřichovského sedla. Po naučné stezce Oldřichovské bučiny jsme opět procházeli podél spousty skalních útvarů. Přes Kopřivník jsme pěknou hřebenovkou došli na Skalní hrad, kde jsme se sněhovými hromadami probojovali až na vrcholovou vyhlídku. Traverzem čerstvým sněhem podél úžasných skalních útvarů Temná věž a Skalní brána jsme obešli Špičák. Cesta na samotný Špičák vedla po dlouhých dřevěných schodech a ze zarostlého vrcholu je bohužel jen omezený výhled. Dolů vedou železné žebříky podél skalních stěn. Zpátky do Oldřichovského sedla jsme se vrátili po svých stopách.

Tradiční smažák k pozdnímu obědu jsme si dali ve svérázné trampské Hausmance U Kozy. Jak praví jeden hodnotící komentář: Kdo nebyl U Kozy, nebyl v Jizerkách. Něco na tom tvrzení určitě je. Pak už nás čekal pouze návrat postupně se trhající oblačností domů.

V Jizerkách jsme byli poprvé, ale jejich genius loci nás silně oslovil, sem se budeme chtít zase někdy vrátit!