Na výlet na Tišnovsko jsem vyjížděl za inverzního pošmourna. Teplota byla lehce pod nulou a mlha namrzala na keřích a stromech. Na krajinu padlo zvláštní ticho a ven vyšel málokdo. Ze Žďárce jsem šel po vyježděné cestě podél proudu mé oblíbené Libochovky, minul Sochorskou skálu, prošel pod kutinským viaduktem a podél železniční trati pokračoval přes Řikonín do Újezdu u Tišnova a odtud po silnici a  dlouhou nudnou asfaltkou mezi poli až do Skryje. Ještě že mrzlo, bláta bylo po cestě požehnaně.

Další cesta už byla příjemnější, nejprve mezi loukami a pak konečně proti proudu Bobrůvky. Za Zelenou studánkou jsem se dlouho rozmýšlel, jestli se mám pustit do plánovaného přebrodění na druhý břeh, nebo jestli mám pokračovat až k mostu. Nakonec jsem se odhodlal. Řeka byla ještě ledovější, než jsem čekal, naštěstí ale bylo vody jen pod kolena a podařilo se mi ji přeběhnout rychle.

Pustou krajinou jsem vystoupal na osamělou zříceninu víckovského hradu. Líbí se mi místní atmosféra a příkrá cesta zpátky dolů k řece. Namrzlé stromy všude okolo vypadaly kouzelně. Dál už mě čekal jenom stoupák nahoru k Víckovu a cesta lesem a loukami zpět do Žďárce. Na otevřených místech byly ještě vidět špinavé pozůstatky pořádných závějí. V kombinaci s mlhou a nadcházejícím stmíváním krajina vypadala až postapokalypticky. Tentokrát to byl pořádně ponurý výlet.