Konečně mělo začít pořádně mrznout a napadl i nějaký nový sníh. Měl jsem před sebou volný víkend a nebylo tedy co řešit, po velmi dlouhé době jsem opět sbalil svou zimní výbavu na přespání venku a vyjel do hor. Nevymýšlel jsem žádnou novou trasu, ale oprášil osvědčený okruh z Ramzové. S těžším batohem než obvykle a stále do kopce se mi zpočátku šlapalo ztěžka, ale nikam jsem nespěchal a chůze tichým zasněženým lesem proti proudu Vražedného potoka byla příjemná.

Od Obřích skal přišlo na řadu příkré stoupání. Na zemi sice ležel zledovatělý podklad, ale byl pokrytý vrstvou ušlapaného sněhu, takže mačky, které jsem si s sebou nesl, jsem použít nemusel. Nahoře na Šeráku se mi otevřely nádherné výhledy na sluncem zalité podhůří. Další cestu na Keprník jsem absolvoval mezi klasickými davy, které se sem vyvezly lanovkou. Zhoršilo se počasí, okolí obalila hustá mlha a začalo foukat. Mám rád i takovéhle podmínky.

Další cesta na Trojmezí a Vřesovou studánku už byla podstatně volnější. Trasa ke Kamennému oku byla místy vyfoukaná do blyštivé ledovky. Odtud už jsem dál jenom klesal až k přístřešku pod Točníkem. Stopy naštěstí vyšlapal nějaký nešťastník přede mnou, takže jsem se tentokrát v borůvčí a kosodřevině nebořil do sněhu po pás já, ale on.

U přístřešku jsem postavil stan (úplně jsem po té dlouhé době zapomněl, jak se vlastně staví), nabral zásoby sněhu na vaření a zalezl do spacáku. To je vždy ten nejlepší okamžik z celého dne. Pak už následovalo jen nekonečné rozpouštění prašanu, vaření pití a večeře a dlouhý nerušený spánek.

Ráno jsem si na snídani uvařil horký čaj a kávu a následovaly ty nejméně příjemné činnosti, vylézt z teplého spacáku do mrazu a pobalit veškeré vybavení. Ale i toto vystupování z komfortní zóny mě baví. Navíc následné dlouhé příkré stoupání zpátky na hřeben mi dalo příležitost se zahřát.

Počasí se zhoršilo, foukal silný vítr a postupně začalo sněžit. Od sedla pod Vřesovkou až k Vozkovi byla cesta špatně značená a skoro úplně zafoukaná, musel jsem se prodírat sněhem po kolena. Konečně dobrodružství! V lese kousek pod Vozkou jsem si uvařil k obědu polévku a v 10stupňovém mrazu jsem během postávání pořádně promrzl. Dlouho jsem se pak svižnou chůzí zahříval. O chvíli později jsem v sílícím větru jen zíral, jak mě míjí skupina Poláků v teplácích.

Pak už mi zbývalo jen znovu přeběhnout v mlze schovaný Keprník a absolvovat úmorné klesání podél sjezdovek přes Čerňavu zpátky do Ramzové. Chumelenice stále sílila a provázela mě celou nepříjemnou cestu až do Brna. I tak ale výlet stál za to. Se správným vybavením je zimní nocování v horách radost.