V rámci objevování nových míst jsem se tentokrát na celodenní výlet vydal do okolí Dalešické přehrady, kterou jsem až dosud opomíjel. Ani nevím proč. Z Hartvíkovic jsem chvíli šlapal po silnici a pak po polních cestách, užíval jsem si daleké výhledy a modrou oblohu posetou bílými oblaky. Letecké muzeum Koněšín obklopené poli a skotskými kravami, které jsem cestou minul, působilo jako zjevení. V Koněšíně se mi moc líbil úzký průchod mezi zídkami a knihbudka na muří nožce.

Velký zážitek jsem měl také ze sestupu k odlehlé samotě Prachovna (kde se kdysi vyráběl střelný prach) divokým zarostlým údolím potůčku Klíček. Břehy přehrady byly uválené a zabahněné nedávnou vysokou vodou a působily zvláštně ponuře. Prodíral jsem se hustým porostem a polomy podél vody, plašil velká hejna divokých kachen a užíval si pustou divočinu. Po chvíli jsem zase vystoupal příkrou zalesněnou strání nad přehradu a vysokou trávou polehanou od srnek a divočáků došel na Kozí skálu, která mě svými výhledy na klikatící se přehradu naprosto uchvátila. Vypadá to tu úplně stejně, jako na vltavské vyhlídce Máj, ale díky odlehlosti místa sem asi zavítá málokdo.

Po cestě lesem, chvílemi i mimo cesty, zato přes divoké vývraty páchnoucí po stádech divočáků, jsem přišel na další pěkné místo. Skála Halířka je trampské vzpomínkové místo nad údolím Bílé řeky, nachází se zde kamenná mohyla, totemy a pamětní plakety zemřelých kamarádů. Dýchl tu na mě duch starých trampských kamarádských časů, které už se nevrátí.

Přes Koněšín jsem po silnici už zalidněnějším a zabydlenějším krajem pokračoval v cestě podél Dalešic. Kozlovské skály s výhledem na ostrov se zříceninou hradu Kozlov také stojí za návštěvu. Zpátky do Hartvíkovic už to odtud byl jen kousek cesty divokým lesem.

Užil jsem si super výlet pro mě neznámou a z velké části divokou krajinou. Už vím, kam pojedu na zimní čundr, jestli napadne sníh.