Na tento výlet do hor jsem se hodně těšil, a tak se mi ho nechtělo rušit kvůli zhoršení předpovědi počasí na poslední chvíli. Přibalil jsem do batohu nepromokavé oblečení pro sebe i na batoh, promyslel záložní ústupové varianty a vyjel jsem do Rakouska připravený na pěkně mokrý výlet.

První den byl hodně pohodový, z parkoviště P4 pod Ingeringsee jsem vystoupal nejprve skoro neznatelnými pěšinkami v lese a vegetaci a po lesáckých cestách na hřebínek Steinmandlu a ze hřebenu pak dolů terénem k jezeru Sundlsee. Měl jsem dost času, dělal jsem přestávky a užíval si zase pobyt v horách. Ačkoliv jsem nechodil po  značených cestách, kupodivu jsem potkal další dvě skupiny místních turistů.

K jezeru jsem dorazil brzy a bylo to dobře. Sotva jsem postavil přístřešek, spustila se první vydatná dešťová přeháňka. Po večeři jsem příjemně klimbal ve spacáku, dokud mě už za tmy nevzbudily první poryvy bouře. Blesky naštěstí řádily ve vedlejších údolích, ale průtrž mraků byla dlouhá a vydatná. Spršky vody cákající z okolních kaluží mi průduchem mezi tropikem a zemí chvílemi létaly až do obličeje. Přístřešek ale opět zafungoval spolehlivě a já mohl klidně spát celou noc.

Ráno se okolí změnilo, přibyla časté kaluže plné dešťové vody a těžká oblaka nahradila všeobjímající mlha. Nicméně už nepršelo, takže na další cestu jsem vycházel suchý, až na skrz naskrz promáčené boty. Tento den mě čekalo dobrodružné putování skoro pořád mimo značky. Nejprve jsem vyšplhal opět na hřeben nad jezerem a udělal si odbočku na vrchol Pletzen, odkud ale přes hustou mlhu nebylo nic vidět. Na další vrchol Planspitze jsem za minimální viditelnosti trefil jen díky navigaci v telefonu. Cesta byla sice technicky jednoduchá, ale nevedla tu žádná vyšlapaná pěšina.

Odtud mě čekal nejnáročnější úsek tohoto dne, sestup do sedla Tierscharte a výstup na Sonntagkogel. Několik set metrů dlouhá exponovaná lezecká pasáž asi dvojkové obtížnosti, žádná jasná cesta, množství kamzičích chodníčků, které většinou končily srázem do propasti, to vše po mokré skále a za minimální viditelnosti. V jednu chvíli už jsem chtěl pro příliš velké nebezpečí cestu vzdát, ale nakonec se mi podařilo nalehko bez batohu správnou cestu nalézt. Klíčové pro přechod hřebene je držet se přímo na jeho vrcholu a nejtěžší místa obcházet západní stěnou a na východní stranu hřebene se vůbec nepouštět, protože je příliš strmá. Za pěkného počasí a dobré viditelnosti bych si přechod hodně užil, za stávajících podmínek to ale bylo napínavé a nebezpečné dobrodružství.

Do sedla Gaaler Törl už jsem došel, až na stálou mlhu a občasné sejití z cesty, bez obtíží. Byl jsem zvědavý, jestli se mi podaří ze sedla vyjít přímou cestou až na vrchol Speikleitenberg, ale cesta byla nakonec moc pěkná a jednodušší, než se podle fotografií zdálo. Další cesta do sedla Kettentörl již byla opět snadná. Po vystoupání na Kettentalkogel se mlha konečně rozestoupila a k jezeru Hahnsee jsem sestupoval za krásného počasí a s parádními výhledy. U jezera jsem strávil pohodový večer a klidnou noc pod přístřeškem na sice podmáčeném, ale rovném plácku.

Poslední den putování jsem nejprve vystoupal do kouzelného údolí okolo jezera Schaunitzsee pod monumentálním vrcholem Hahnenkamm. Vyšlapal jsem odtud do sedla Krügltörl a pokračoval dál po nádherné hřebenovce. Mezi vrcholy Geierhaupt a Grieskogel přišel na řadu první krásný lezecký hřebínek, celkem dlouhý a jednoduchý, většina lezeckých pasáží se dala obejít po pěšinách pod hřebenem. Brzy následoval další lezecký úsek, Hirschkarlgrat, sice krátký, ale moc hezký hřeben s dobrou skálou.

Na vrcholu Hochreichhart jsem zažil milé setkání s Rakušanem z Hohewandu, horolezcem, který se mě vyptával na Hirschkarlgrat, a svými odpověďmi jsem ho pěkně natěšil. Z Hochreichhartu už mě čekalo už jen sestoupit plný výškový kilometr dolů k autu. Byl to opět náročný, ale parádní horský výlet.