Původně jsme s dětmi plánovali zimní výpravu na sněžnicích na Velkou Fatru. Ale pak jsem si řekl, že v Krkonoších jsme spolu ještě nebyli a kluci by se měli podívat na nejvyšší horu České republiky. V létě se masového výstupu na Sněžku zúčastnit odmítám. Ale v zimě je to něco jiného. Zarezervoval jsem ubytování v krkonošských boudách, nabalili jsme vybavení do velké zimy a v sobotu ráno v půl šesté jsme vyjížděli vstříc zimnímu dobrodružství.

Pec pod Sněžkou nás přivítala stylově chumelenicí hnanou větrem a neprohrnutými silnicemi. Oblékli jsme se do plné polní a vyrazili na dlouhé stoupání zasněženými asfaltkami. Dlouhou dobu jsme šli v lese, který tlumil nárazy větru. Jakmile jsme ale vyšli volné prostranství, větrné poryvy se do nás pořádně opíraly. Byli jsme rádi za pořádnou zimní výbavu, včetně lyžařských brýlí a obličejových kukel.

Bílou tmou jsme se probojovali na Výrovku, kde jsme si odpočinuli a zahřáli se čajem. Další naše cesta již byla celá vystavena regulérní sněhové vichřici. Kubíka jsem musel držet za batoh, protože se bál, že ho vichr odfoukne. Sotva jsme viděli od jedné tyče zimního značení ke druhé. Jedna skupinka skialpinistů nám naštěstí poradila, že máme jít zimní cestou, která vede více po hřebenu, na té spodnější některé tyče chyběly. Pobavila nás další skupina, která už další cestu vzdala a vracela se na Výrovku. Když ale viděli kluky, jak statečně šlapou, tak jim hrdost nedala, pověsili se za nás a my je bezpečně dovedli až na Luční boudu, za což jsem byl posléze v restauraci odměněn velkým rumem.

Ubytovali jsme se na podlaze ve společné noclehárně, v restauraci si dali vynikající večeři, chvíli hráli karty, ale unavení a nevyspalí jsme šli brzy na kutě.

Ráno jsme absolvovali v restauraci opulentní snídani. Tak dobře už jsem hodně dlouho v žádném hotelu nesnídal. Za okny bylo azuro a přímo od stolu jsme koukali na vrchol Sněžky. Podle původního plánu jsme na ní měli jít až zítra, ale krásné počasí nás přesvědčilo, abychom změnili plány. Sbalili jsme se, navlékli do všech vrstev, kluci obuli nesmeky a vyrazili jsme přes Úpské rašeliniště ke Slezskému domu. Výhledy byly nádherné, sice foukal vítr, ale slabší než včera. Cestu jsme si užívali.

Na úpatí Sněžky začal davový masakr. Od nedaleké stanice lanovky na polské straně proudily na vrchol a zpět nekonečné davy klouzajících Poláků, často jen v nízkých teniskách. Pro kluky byl výstup celkem všední záležitostí, ani se během něj příliš nezadýchali. Sněžka je prý pro ně jenom takový kopeček. Na vrcholu jsme si užili výhledy na všechny strany, dali si svačinu a Kubík si na poštovně koupil na památku turistickou známku. Z vrcholu ke Slezskému domu jsme seběhli snad během čtvrthodiny.

Už cestou vzhůru Maty hlásil, že viděl někoho spadnout na uzavřené polské Jubilejní cestě. Nejdříve jsem tomu nevěnoval příliš pozornost, ale nejprve obkroužil Sněžku záchranářský vrtulník, přistál přímo u Slezského domu a na severozápadním svahu Sněžky se začali hemžit záchranáři. Kluci měli úžasný zážitek, kdy mohli v přímém přenosu na vlastní oči sledovat úspěšnou záchrannou operaci. Později jsme se z novin dozvěděli, že na uzavřenou trasu se vydala zaběhat si česká turistka bez jakéhokoliv odpovídajícího zimního vybavení, uklouzla a padala svahem asi 400 metrů. Měla velké štěstí, že utrpěla pouze lehčí zranění.

Vrátili jsme se na Luční boudu a ve veliké volně přístupné předsíni jsme si dali oběd z vlastních zásob. Poté jsme, za stále krásných výhledů, ale pomalu se nasouvající oblačnosti, vykročili na cestu zpět na Výrovku. Včerejší cesta bílou tmou jako by byla z jiného světa. Na Výrovce už jsme nezastavovali, jen jsme si prohlédli místní ledovou ministěnu krásně nateklou na širokém komíně.

U chalupy Na rozcestí jsme odbočili z hřebenovky a sešli postupně padající mlhou k útulnám nad Klínovkami. Stará útulna je bohužel dost zanedbaná, ale nová Atüln se skleněným průčelím je opravdu pěkná, i když uvnitř bohužel dost těsná.

Bouda Klínovka je krásné stavení s velmi milým příjemnou neformální obsluhou a krásným interiérem. Hlavně prostory restaurace jsou velmi povedené. Tento večer a noc jsme tu byli jediní hosté a personál na nás hrál přesilovku. Večeři jsme měli všichni výbornou, zahráli jsme si i trochu na kytaru patřící k inventáři, stejně jako klavír a množství společenských her. Měli jsme objednaná místa na zemi ve společné noclehárně, ale jako milý dárek nás uložili do postelí v jednom z volných pokojů, aby nám v noci nebyla zima.

Míchaná vajíčka i krupicová kaše na snídani byly luxusní a naše dojmy z pobytu na Klínovce nemohly být lepší. Bohužel se opět zhoršilo počasí a my z boudy vycházeli do husté mlhy, ke které se brzy přidalo mrholení vystřídané stále silnějším deštěm. Šli jsme nejkratší cestou přímo do Pece pod Sněžkou, pouze s jednou zastávkou, kdy si kluci cepínem kutali díru do závěje, a s druhou, během které se Maty vracel hledat ztracený nesmek (úspěšně).

K autu jsme se dokodrcali úplně promočení, ale naprosto spokojení a plní parádních zážitků.